Ahoj,

toto je můj malý zápisníček z cesty po USA. Výlet je organizovaný v rámci REU. REU znamená research expirience for undergraduates. Je to tedy něco jako zkušenosti s výzkumem pro mladé. Zkusil jsem psát česky. Je potřeba nastavit kódování UTF8

Pro ty, kteří raději než čtou jen koukají je tu fotogalerie. Pro ostatní zvědavce následuje rozsáhlý text.

A ti, kteří mají rychlé připojení mohou vyzkoušet nějaká videa.

Cesta

První den byl bezpochyby nejdelší den výletu. Trval totiž 30 hodin, které má na svědomí časový posun. Startovalo se z Ruzyně a přestupovalo se ve Frankfurtu. Měl jsem příležitost si dobře prohlédnout celou halu letiště, protože jsem vlezl do budovy úplně na druhém konci, než jsem měl být. Hala je docela hezká. Obzvlášť pěkné jsou mozaikově vykládané polokoule na podlaze. Všude jsou veselě světelné tabule, kde je snadné dohledat, kde se má člověk odbavit. Jak jsem se hrnul do fronty, byl jsem odchycen částí ostatních účastníků, což mi udělalo radost, neb jsem si přecijen nebyl úplně jistý, jestli jsem správně. Ukázalo se, že mám ze všech největší kufr. Aj ta holka, co je s námi měla menší. Možná by se slušelo povědět, kdo všechno se výletu účastní. Tedy já, Pepa, Honza, Martin, Eva, Saša a naším vůdcem je Vítek.

Při odbavování nám inteligentně dali sedadla vedle sebe do jedné řady, ale jen na let do Frankfurtu. Z Frankfurtu do NY že dostaneme až tam. Tedy přesněji někdo dostal a někdo ne. Já např. ne. U letadla jsme vystáli jednu menší frontu a hurá do Frankfurtu. Letadlo melo supr kožené sedačky recaro - to je firma, která dělá sedadla například do závodních aut. Start mám rád a byl moc fajn. Jen potom za letu byl pohled na křídlo trochu zneklidňující, neboť to se dosti prohýbalo a různě komíhalo v průběhu letu. Jídla jsme nedostali moc, ale aspoň něco. A než jsme to do sebe nasoukali, už jsme pomalu šli na přistání. Autobus nás pak od letadla dovezl až k terminálu, kde bylo naše letadlo. Moc jsem se těšil, že poletíme jumbem. Bylo jich tam nekolik vyskládáno. Cestou k nim nás kontrolovala první várka amerických úřeníků. Moc toho zatím nechtěli. Pak nám bylo řečeno, že si máme jít témhle k přepážce, kdo ještě nemá na letence místo. U přepážky začalo vzrůšo. Řekli nám, že jumbo se rozbilo a že místo něj letí náhradní stroj. Ale že má míň sedadel. A jestli bychom nechtěli letět o půl hoďky později na druhé letiště v New Yorku. No to se nám samozřejmě nechtělo, neb jsme byli jedna tlupa. Tak nám řekla, ať počkáme stranou a že nám kdyžtak řekne. čekali jsme a kdyz se 20 minut nic nedělo, stoupli jsem si do fronty znovu a tentokrát už lístky dostali. Naskákali jsme do letadla. Jak jsem se hrnul k svému místu tak koukám tam sedí chlap. Na dotaz, zda je na správném místě řekl, že jo a ukázal letenku se stejným číslem jako já. Chvilku to vypadalo, že nepoletím, ale nakonec letuska vykopla jeho a bylo. Cesta docela šla, pač jsem seděl vedle Martina, každou chvíli něco rozdávali a v TV běžel růžový panter. (Záhadná postava pod dekou nejsem já.)

Po přistání nás opět šacovali. Já jsem prošel snadno, ale Pepu tam mučili půl hodiny a už se zdálo, že poletí domů. Potřehy jsou, že krom zvýšené koncentrace černochů se lidi moc neliší. Mají 2 ruce a 2 nohy. A 200Kg taky nemaj. Na letišti jsme takového nepotklai ani jednoho. Cestou z letiště nás vezl minivan a s námi jeli ještě dvě ameriČanky a jeden američan. Věďeli, kde je Evropa a chvovali se docela normálně. Aj rozumět jim bylo. Samožřejmě podle očekávání mají větší auta. Takové BMW 5 není vůbec velké auto. Obzvláš ty pickupy jsou obří. Cestou autem také chvilku pršelo. No byla to skutečně průtrž. Jestli budou takové všechny, tak ani deštník nám nepomůže. Ale za moment byla pryč. Jako dobrá věc se osvědčilo mít na kufru kolečka. To fakt helplo.

Dostali jsme ubytování na campusu. Mimochodem polovinu campusu tovří parkovišťátka. Ubytování co se týče rozlohy buňky je o hodně větší, než na kolejích u nás, což je příjemné. Méně

Jináč řekl bych, že lednice je nějaká hlučnější, než jsou u nás... No snad aspoň chladí. Spaní je stylem chorvatsko. To znamená dvě prostěradla, mezi které si člověk lehne a na horní se dá deka. Ta moje trošku smrdí, ale aspoň hřeje. Večer ještě byla malá večeřička. Odpadků se vyprodukovalo dostatek. Plastové taliřky a bílé plastové příbory. Všechny zbytky, které američani nedojedli se nám porařilo ukořistit, takže hlady nepojdeme.

Páč už mě bolí packy, jak toho píšu moc najednou, tak to zkusím nějak stručnit a než psát co všechno se děje spíš ty zajímavě věci.

Jináč dokonce nám dali cedulky se jménem na kancelář, což je moc fajn. Další večeře se opět jedla z plastových talířků a tentokrát dokonce měli stříbrné plastové příbory. Ty tak dobře imitovali kov, že jsem to poznal až podle ohmatu. Na druhou stany ale nutno říci, že na každém rohu jsou koše na tříděný odpad. Sice odpadu vyrobí více, ale také ho důsledněji třídí. Součástí campusu je sportovní centrum. Tam je možno provozovat sport co hrdlo ráčí. Máme ho kousek. Mají i squashové kurty. Nicméně jsou trošku divné, protože jsou užší a mají jinak nakreslené Tčko. I boční lajny mají jiné. Ale míček je stejný dvoutečkový.

Čekal bych, že se budou více usmívat. Usmívají se asi tak jako u nás, místy dokonce možná i méně, což mě překvapilo. Mají takový výraz vážné důležitosti. Ale tak nějak skuteční amíci nás teprve čekají, neb zatím jsme byli jen v campusu a na nákupu. Je tu obchod asi tak 6km daleko, ale nevede tam chodník. Takže nás naše koordinátorka vzala svojím autem. Má Mistubishi. To mám moc rád. Vůbec jich tu je víc, než u nás. Hlavně tu mají sporťák Mitsubishi Eclipse. Moooc pěkné.

Jo ten obchod. No bylo to asi jako větší Delvita. Nic zvláštního krom toho, že člověk neznal značky zboží. Co mě překvapilo, že paní u pokladny se se mnou dala do řeči a ptala se co jsme zač a jak se máme a tak různě. Sama od sebe. To by se v Delvitě nebo Tescu asi nestalo, ale třeba to byla jen náhoda. Další postřeh je, že když je člověk v kanceláři, tak nechává otevřené dveře na chodbu. Nevím, jaký to ma extra smysl, ale dělá se to tak.

Zajímavá je také záchodová mísa. Vyznačuje se tím, že v ní je hodně vody. Ne jen trošku po dně ale opravdu hodně. Nevím, jestli to náhodou mebude trochu šplouchat. Zatím se mi to tedy nestalo, ale třeba to ještě přijde.

Ukázalo se, že nemají jednotné řidičáky. Každý stát má jiné. A vyvrátili nám fámu, že rodiče své děti v 18 vykopnou z domu a starej se sám. Občas se to třeba stane, ale není to pravidlem.

Snad nám konečně přijde advisor a dá nějaké problémy, abychom mohli dělat to, proč jsme tu. Zatím se tu jen tak poflakujeme a doděláváme resty z Prahy.

Ještě bych doplnil něco o nakupování. Složení potravin v obchodě bylo takové, že spíš odpovídalo nakupijícím, kteří normálně vaří. Byly tam i hotové potraviny do mikrovlnky, ale těstoviny, rýže, bramory tam byly víc. Např. rýže tam byla normální a předvařená, takže nemusí vařit až tolik, ale můžou. No a asi to aj dělají. Co mě zaujalo nejvíc byla velikost balení zmrzliny. Tu tady jedi asi opravde ve velkem.

Dneska jsem se byl podívat na zápasu v lakrose. Ze stadiónu se ozýval peklený řev, tak jsem se přišel také podívat, co se to tam děje. Měl jsem štěstí, protože jsem přišel chvilku před začátkem zápasu. Bylo to středoškolské finále státu New Jersey. Takže velká akce. Viděl jsem tak plno američanů. Opět tam nebyl žándý megatlusťoch. Možná se mi vyhýbají. Zdálo se mi, že holky nosí spíš pánské oblečení. Jinak řečeno na stadiónu s mnoha lidmi jsem videl sukni asi tak 4krát a takové letní šaty jednou. Myslím, že originální indiánský lakros nebyl taková řež jako tohle, protože na sobě měli hráči helmy a chrániče pomalu jak rugbysté. Také v průběhu zápasu dva hráče z hřiště odnesli. Vyhrál asi podle očekávání team zelených, který státní pohár vyhrál i v letech 99, 01, 02, 03, 04, 05 a teď ještě 06. Jináč lakrosky jsou asi docela věda, protože měli 3 druhy lakrosek. Brankař měl velkou, obránci někteří měli tak dlouhou jak oni sami pomalu a útočníci měli takové pidi. Lakrosky jako mají lidi, co hrají v Praze na Letné by tady byly pro smích.

New York 1

A je to tady. Dneska jsme jeli do New Yorku! Znamenalo to vstávat v 7:20. To by nebylo tak hrozné. Horší bylo, že jsem se nějak dlouho rochnil v koupelně a už se nestihl nasnídat, takže jsem snídal BeBe sušenky cestou. Hlaví část cesty se jede vlakem. Ten jede z New Brunsviku až do NewYorku. Problém samozřejmě je dostat se na stanici, protože ta je od náš asi tak 4km.

Zde malou odbočku. Univerzita neleží celá na jednom místě, ale na třek poměrně blízko sebe. Ale ne úplně. A aby se studentům lépe cestovalo, tak mezi těmi částmi jezdí zdarma univerzitní bus. A jedna část univerzity je hned u nádraží takže jde tak trochu zneužít přepravu pro studenty a vozit se tam. Bus ale nejezdí pořád. Když nejezdí bus, tj. v noci a brzy ráno, jezdí taxík. Takový malý náklaďáček. Jeho výhoda je, že nemá stanice, ale člověk řekne přesně odkud a kam chce a on přijede. Takže tímhle taxíkem jsme jeli na vlak. (neplést, není to takový ten žlutý americký) Taxík řídil nějaký polovyholený běloch, co poslouchal irskou hudbu a seděla tam s ním nějaká taková podivná snědá holka. Když jsme pak vystupovali, tak jsem každému vrazil BeBe sušenku, ať si také pochutnají. Docela se smáli. Jinak nešlo si nevsimnout, že se tam na zemi neválela vrstva starých novin, které tam tak jako poletovali za jízdy.

Na nádraží jsme potkali velkou bandu portorikánců. Takové snědé barvy byli a hlavně měli vlajky. Pak jsme se dozvěděli, že v NY je nějaký den Portorioka, takže po NY se pohybovali portorikánci zahalení do vlajky nebo alespon vlajeckami mávali a když zrovna měli auto, tak troubili, aby každý viděl, že to jsou hrdí portorikánci. Mimochodem na univerzitě v USA může studovat každý američan jen tak krom portorikánců, kteří musí ještě předtím udělat TOFL. Nevím, jestli je nějaká fotka, ale sedadla ve vlaku opravdu komická. Bylo možné je konfigurovat, ale v konfiguraci, kdy sedí tři a tři proti sobě NAPROSTO nepoužitelná. Možná tak pro beznohé.

Cestou do NY jsem koukal trochu na krajinu okolo. Byly tam různě rozbité baráky a bylo to takové zašlé. To mě trochu Amerika zklamala. Ale plno věcí je tam prostě větších - třeba mosty byly veliké a podobně.

Báječné bylo, že vláček dojel přímo do prostřed Mahattanu - poslední kus absolvoval v tunelu. Vyleze se tam, kde je Madison Square Garden. Taková slavná aréna, kde se hraje basket, hokej a různé jiné. Asi jako u nás Sazka aréna. Naše kroky vedly na východ k Emprire State Building. Je to asi 3 bloky. Prostě kousek. Na první pohled zdola vypadala ne až tak veliká. Je na ní vyhlídka, kam se dá zajet výtahem. Stojí to 16$, ale škoda tam nejít. Cestou člověk absolvoval prohlídku na detektory kovu a všeho možného. Musím potvrdit, že jim detektory fungují, protože mi odhalili nožík v tašce a zabavili. Po návratu zase vrátili. Na podlaze byl všude mramor a na stěnách různé malůvky ze zlaté barvy a tak. Prostě se to tvářilo děsně luxusně a empirově. Pak jsem se podíval na strop. Byl asi takový, jako má IKEA nebp jiné obchoďáky. Prostě betonový strop a pod ním trobky všeho druhu. To už mi tak empire nepřipadlo. Ono asi víc věcí v USA bude na prodbném principu, kde to je tak trochu jako. Je mi to líto, ale Empire State Building jsme nějak zapomněli vyfotit. Hehe. Z ní máme asi 50 fotek, ale ji samotnou ne.

Jináč clovéka vezou rychlovýtahem, který jede do 80. patra a pak se sveze ještě jedním do 86, kde je vyhlídka. Ten rychlovýtah do 80. jel tak, že ukazatel patra neskákal po patrech ale rovnou po desítkách pater. Ale rozjel se tak hladce, že jsem to ani nepostřehl. To na koleji v Tróji se člověku podlomí kolena, jak se ten výtah rozjede. Jen uši zaléhali, jak si to šinul nahoru. Nahoře na mezipřistání si každého člověka vyfotí a pak se ti snaží vnutit fotku tebe a empire state bulding, která je udělaná trošku podvodně tak, že člověka vyfotí na zeleném podkladu a ESB tam domalují. Této atrakce jsme tedy nevyužili a vyrazili vzhůru do 86. patra.

Nahoŕe na ochozu člověk zjistí, že to je zatraceně vysoká budova. Je to tak vysoko, že člověk ani nemá závrať. Úplně klíďo se dá koukat na střechy velkých budov okolo. Máme plno fotek, zkusím sem nějaké dát. Plno mrakodrapu a vyšších budov - tedy zejména tu starší mají hodně velký půdoris. Tam uprostřed nich vůbec nemůže být světlo. Že by samé kanceláře bez oken? Takovou bych mít nemusel. Měl jsem druhé vánoce, když jsem tam potkal týpka, co měl na tričku nápis CZECH REPUBLIC. Hned jsem se s ním vyfotil. Byl to tedy američan. Ale i on a jeho rodinka měli druhé vánoce. Docela tam nahoře foukalo.

Z ESB jsme zamířili na jih. Viděli jsme takový ten slavný rohový barák, co ho vytína Broadway a kousek po ní šli. Došli jsme až na Washington square. Cestou jsem si dal pravý americký hot dog. No nebyl nejhorší. Docela ušel. Jinak na vysoké budovy si člověk zvykne rychle a ani mu to za chvilku nepřijde. Ono jak tam jsou široké ulice a široké chodníky, tak se pocit stísněnosti ani nedostavuje. Pokud nekdy půjdete pěšky v NY, tak pamatujte, že se normálně chodí na červenou. Když nejedou auta, tak se dav vrhne do ulice a nemá s tím žádný problém. Když jsem přecházel na červenou, tak mě skoro srazili policajti (no přibrzdili si) a ani nezatroubili, takže fakt v klidu. Jinak na jih jsme mířili proto, že jsme se chťeli najíst a v china townu to je nejlenější.

V první restaruačce, kam jsm vlezli měli plno. Tvrdili, že za 5 minut bude místo, ale šli jsme pryč. V další nás posadili někam dozadu k velkému kruhovému stolu, kde už sedeli tři pěkné holky a studovaly jídelníček. Jak jsme si sedali, tak jedna se podívala na druhou a říká "Asi si dám nudle". Náhoda jak sviňa. Byly to nějaké studenky z ekonomky v Brně. V NY byly na tři dny a pak jeli někam pracovat jako pokojské asi na 4 měśice. Až na Brooklin bridge pak šly s námi. Možná nám pošlou fotky, tak se tu třeba časem objeví. Třetí na fotce nemám, tak snad časem - ony vyfotili nějakou velkou společnou.

Čekal jsem, že NY bude jeden velký kus betonu. Není to tak. Je tam překvapivě mnoho zeleně a stromů. To je příjemné. Podzemka tam jezdí hodně mělko pod povrchem. Takže při chůzi po ulici je slyšet, jak projede. To není úplně příjemné. Tam kudy jezdí jsou navíc takové drátěné rošty. Asi aby to víc větralo nebo co, ale ty vlaky tam naštěstí vidět nejsou. To bych se trošku bál po tom chodit. Zajímavé je, že obrubníky mají železný lem. Jestli to má nějaký speciální důvod si jist nejsem.

Procházka po Brooklyn Bridge byla fajn, jen by ta čás pro pěší mohla být širší. Je tam celkem provoz. A polovina té stezky je vyhrazena pro cyklisty, kterých tam je hojně. Z mostu je docela hezký výhled. Byla k vidění i obří zaoceánská loď, ale trošku z dálky. Fotek z mostu je plno. Už bych sem konečně měl také nějaké přihodit. Do Brooklinu jsme nedošli a vrátili se na manhattan a šli na jih k vodě. Tam jsme objevili trajekt na St. island. Jezdí zadarmo, tak se s ním příště projedeme. Přístavní hala byla opět veliká. Ostatně jako vše, ale to už jsem zmiňoval.

Pak jsme nasedli to podzemky a jeli do Central parku. Metro máme hezčí, ale NY metro si myslím je lepší, než Londýn metro. Ale vzhledem k tomu, kolik jsme toho z nej viděli to je trochu neobjektivní. Musí se procházet takovými turnikety, takze načerno se jezdí blbě a navíc američani jsou takové poctivé. A nebo se tak bojí policajtů. Jak jsme jeli v metru, tak okolo bylo spousty lidí. Nějací asijaté, Černoši, co se tvářili hrozně drsně a podobně. U nás stál černoch a u něj asi pět dětí. Dával jim mrkvičku. Bylo mi líto, že jsem taky nedostal. Ale najednou mi nabídnul taky. Hurá. Jsem si vzal a hned si ho i vyfotil. Super zážitek z NY metra. Dostal jsem od černocha mrkev. Udělal mi moc radost. Fakt nekecám. Když mrknete na tu fotku, tak kluk co na ní je byl s tím černochem a zrovna tu mrkev konzumuje.

Z metra jsme vyskočili asi v půlce Central Parku a proplétali jsme se jím směrem na jih. Je z něj zvláštní pohled na NY. Les a z něj rostou mrakodrapy. V parku bylo plno joggerů. Honza tvrdil, že NYorčané běhají mnohem více, než Češi. I v CP byly porůznu roztroušená pítka. To je věc, která je tam hojně. U kanceláří máme jedno, na sportovští tady u nás jsou, i v přístavu na trajektu bylo. Je to taková fontánka, kde na zmáčknutí teče pitná voda a kdokoli se může napít. Je to moc fajn. Amíci je dos diví, když přijedou k nám a u nás to není. Nevadilo by mi, kdyby to bylo. Jináč jsme viděli jezírko s želvami a shakespearovo letohrádek a shakespearovo divadlo. To ještě není v provozu, ale asi za 14 dní asi bude, takže tam se chceme zajít mrknout. Trochu mi vadilo, že v paru jsou na každém kroku ploty. Třeba velké travnaté plochy jsou oplocené a člověk to musí dost složitě obcházet, než najde nějaký vstup. Možná to na noc zavírají, aby se tam netrousily pochybné existence, ale přišlo mi to jako docela pruda. Krom velkého množství policajtů jsme tam potkali aj nějaké bubnobijce. Takovou partičku co mlátili do sudů. Když je to baví, tak proč ne. A hlouček, který se pokoušel tancovat na bruslích. Ale nejvíc amíků se prostě válelo na trávě a slunili se.

Na rohu CP jsme se šli podívat do velkého obchoďáku, ze kterého je výhled na CP. Bohužel se ukázalo, že není dostatečne vysoký, aby překlenul stromy v CP, takže výhled trochu omezen, ale i tak dobré. V obchoďáku jsme objevili i nějakou sámošku s jídlem, což se hodilo, neb už jsme dojedli snídaňové věci. Koupili jsme tedy nejlevnějsí kornfjekomusli, ktere jsme objevili a já zahléd suši, tak jsem si ho koupil. Těsně pŕed odjezdem jsem absolvoval lekci, jak konzumovat suši, takže jsem si říkal, že to zkusím. Proč ne.

Z obchoďáku jsme se prodírali opět na jih. Už začínal večer a v ulicích výrazně přibylo lidí. Vcelku přes den bylo v NY lidí tak, že se dalo pohodlně chodit a ani aut nebylo nějak moc. Už jsem říkal, že mají široké chodníky. Ani aut nebylo nějak příliš, ale dost možná to bylo způsobeno víkendem. Všední den je možná úplně jiný. Večer tedy lidu přibylo a začal to být trošku slalom. Už nás bolely tlapičky, takže jsme šli na nádraží. A hle, na rohy jsme opět potkali ty češky z čínské restaurace. Nojo. NY je malé město. Absolvovali jsme tedy velké překvapení podruhé.

Došli jsme na nádraží a páč bylo ještě půl hoďky, než přijel vlak, tak jsem se šel podívat zblízka na Madison Square Garden a vlezl alepoň do vstupní haly. Je to tam pěkné, to se musí nechat. Následovala ješťe malá procházka nočními ulicemi, které byly ponořené do světel neonových nápisů a barevných televizí a pak se stačilo nacpat do vlaku a hurá zpět dom. Od vlaku nás dovezl k apatmentu náš taxi bus. Cestou v taxibusu jsem v zadu na podlaze videl něco, co připomínalo BeBe sušenku. Tak jestli to ty bestije vyhodily.. No příště už jim nedám. Ale večer nás vezla nějaká černoška, takže jsem se jí na sušenku neptal. Večer se pak zakončil konzumací koupeného suši a spruchou. No a teď hurá do práce, protože už tady skoro tři hodiny klepu do počítače než abych dělal něco užitečného.

Plno věcí jsem nějak tak vynechal. Ještě jsme se stavili na ground zero, šli kolem kostela, kde se věsí stužky za mrtvé vojáky, viděli takový ten slavný rohový dům, podívali se na wall street, viděli strouhacího muže,...

Jinak NY celkově se mi docela líbil. Bydlet bych tam asi nemusel, ale docela to ušlo. Je pravda, že jsme ale byli jen na Manhattanu a ne v okrajových částech. Tak třeba příště. Přišlo mi, že tam člověk nemá moc soukormí, protože všude se valí lidé a ani v parku nic moc, protože je přeplněný.

Další věci, které se tu dějí

V okolí na naší kanceláře se občas pohybuje profesor Jánoš Komlóš. Je to původem Maďar a nemá moc rád američany a má rád studenty, takže si s náumi rád povídá. Vzal nás nakupovat. Ono pokaždé při návštěvě obchodu musíme někoho ukecat, protože pěšky to nejde. Cestou jsme se dozvěděli, že v USA je okolo 25000 vražd za rok. A lidí při bouračkách zahyne asi 40000. Takže buď mají extra bezpečná auta a nebo spíš se vraždí jako o závod. Ale většina z nich nejsou úkladné vraždy, ale vraždy z ročilení při hádce. Pan profesor také nemá rád velké pickupy a podobná auta, protože žerou příliš mnoho benzínu a ... Doslova tvrdil, že benzín je hříšně levný a rozčiloval se. Sám ma hybridní Toyotu. Takže jsem se svezl v hybridním autě. Docela fajn. Zdálo se, že jezdí dobře. Jen mělo trošku menší kufr, neb jeho část zabrala baterie. Jinak když budete chtít někoho zavraždit, nedělejte to v New Jersey. Odjeďte s ním do New Yorku a zabte ho až tam. Tam totiž není trest smrti. Z automobilových zajímavostí by šlo ještě zmínit, že když přijedete na křižovatku a máte červenou a chcete jet doprava, tak můžete. Tedy pokud nic nejede. Jakoby musíte dát přednost a to stačí.

Když se podíváte na mapu oblasti tady okolo, uvidíte, že tu všude jsou nějaké domy a silnice a podobně. Naskýtá se tak otázka, jak to dělají zvířata tady? No? Co jim zbývá, prostě žíjí v tom. Výsledek je, že cestou do konceláře potkáváme veverky hojně, zajíce a asi jsme viděli o bobra - nebo si to alespoň myslíme. Část výpravy hlásí výskyt mývalů a jednou se nám po hřišti procházela srna. Takže přírody zde máme dostatek.

Šel jsem se projít po campusu a veverek jsem opět potkal hojně. Co víc, potkal jsem si srnku, která měla zrovna mladé. Celkem 3. Stova to chodilo. Stál jsem na silnici. Nejen, že neutekli, ale normálně se na mě přišli podívat. Byli tak 4 metry daleko. Skutečně se nebojí.

Začínám si myslet, že s tím recyklováním to nebude až tak snadné. Ono totiž umatlaný plastový talíř se háže do trashe a ne do plastů. Konzervy se hází do trashe a ne tam, kam plechovky. Něco jako kartonové obaly od mléka tu také netřídí. Ale i tak tech plastů vytřídí více, než naše domácnost v Praze.

Víte, jak se v Americe pozná stará budova? Je to snadné. V oknech je klimatizace. Nové budovy už ji mají v sobě rovnou a do starých se musela dodělávat. Krom toho, že to není zrovna estetické, tak to má ještě jednu nevýhodu. Občas to kape. Když na Sašu v NY káplo, marně jsme hledali mraky nebo holuba. Prostě kape klimoška. Z technických vymožeností si člověk brzy všimne, že téměř všude jsou na tropě sprchovadla, která začnou kropit v přípaďe požáru. Nevím, jestli to tady nakolejích dodělávali zpětně, ale ty trubky u stropu taky nepřipomínají zrovna ideál krásy. Krom špatně otvíratelných oken a nulového výhledu se v našich zemjankových pokojích objevil ještě jeden nedostatek. Je tu docela hodně vlhko. Večer člověk položí suché tričko na polici a ráno si bere mokré. Zřejmě se ale o tom ví, protože odvlhčovač je součást vybavení. Je sice silnější, než ten, který máme doma, ale také o poznání hlučnější. S tím hlukem vůbec. Lednice je také pořádně hlučná. A aby se se převáděla, tak pořád hlučí. Větrák v koupelně vrčí až do obýváku a což teprve když jde člověk z kanceláře do apartmentu přes parkoviště. Cestou tam jsou větráky pro klimatizaci nějaké budovy a to je rachot. V noci z nich dokonce stoupá pára. Ticha si tu člověk moc neužije, ale asi to tak mají amíci rádi. Třeba jim to připomíná ruch velkoměsta.

Koupili jsme si frisbee disk na házení a večer ho zkoušeli. Za světla to je docela dobré, ale za noci už to není úplně triviální. Například nechycený a neviděný disk se odrazil až od mého rtu. Naštěstí jen lehce. A při této noční příležitosti se objevili další obyvatelé. Světlušky a netopýři.

Princeton

Máme opět víkend a tak tu je další výlet. Tentokráte do Princetonu, sídla jedné slavné univerzity. Ráno jsme se svezli naším oblíbeným taxíkem. Byl ale jiný řidič, než minule, takže jsem mu nemohl vynadat za BeBe sušenku. Alespoň jsme měli možnost si poslechnout nejnovější rapové hitovky, neb řidič byl černoch. Dlouhým vlakem jsme se svezli jednu stanici a pak lokálním ještě jednu a ocitli jsme se téměř v centru města. Jinak pozorování z cesty je, že v NewJersey je drtivá většina stromů listnatého typu. Jehličnany jsou snad jen v parku, kde je vysadil uměle člověk. Vůbec se jim nedivim, že jich tu moc neni, pač tu je docela vedro. Ale zpět do Princetonu, kde jsme se vylodili na místním mini nádraží.

První, co jsme se pokoušeli najít byla univerzita. To se nám podařilo docela rychle. Šli jsme za davem a za chvíli se dostali do campusu. Univerita si samozřejmě hrála na to, že je děsně stará. Takže všechny budovy jsou obložené kamenem a vypadají jako staré. Některé možná skutečně jsou, ale jist si rozhodně nejsem. Viděli jsme tam totiž jeden takový porolozpadlý oblouk a skutečnost je taková, že byl betonový a obložený kamenem. Po campusu se dělá prohlídka vedená průvodcem a tak jsme si říkali, že by nebyla k zahození. Než začala prohlídka, šli jsme se podívat na hlavní třídu.

Naším cílem byly obchody. Chtěli jsme najít obchod, kde by nám prodali míč na volejbal. A Saša toužil po knihkupectví. Knihkupectví jsme objevili nakonec dvě a v obou si něco málo koupili. Obchod se sportem ale bohužel obsahoval jen sportovní oblečení. Tak nevím, jestli američané jen nosí sportovní oblečení nebo skutečně sportují. To je trošku ftípek, určitě sportují dost. Na hlavní třidě se objevila i socha aktivního studenta a tak jsme se s Pepou nechali vyfotit. Veteráni tvrdili, že minule byla na jiném místě. Při prohlídce jsme se skutečně dozvěděli, že v Princetonu různě sochy přsouvají, aby se město stále měnilo. Po campusu to občas může být pěšky kousek dál a tak někteří lidé používají kolo. Kolo jde zamknout k všudypřítomným stojanům. Už na první pohled je vidět, že někteŕa kola jsou tam zamčena jiš delší dobu. Mají zrezlá kolečka, jsou schozená a některým se stihla vyrobit osma jako Brno. Jejich majitelé na ně zřejmě zapomněli a nechali je svému osudu.

Prohlídku nám vedla taková drobná studentka z Mexika. Těšil jsem se, že se podíváme napřiklad na koleje studentů, do poslucháren a podobně. Nestalo se tomu tak. Jen jsme chodili kolem budov a dozvídali se, ve které budově co je. Dozvěděli jsme se, že pro studenty je plno různých tradic a pověr. Např studenti, kteří zakončí studium hromadně naskáčí do fontány a kdo projde támhletou branou, tak nedostuduje po podobné. Součástí campusu je i 3. největší kaple v USA. Tváří se stylem asi jako katedrála sv. Víta, jen o něco menší. Projektoval ji ten samý člověk, co projektoval Dvojčata v New Yorku. Ta asi nebude příliš stará. Dozvěděli jsme se, že film Beatiful Mind (Ćistá diše) se točil v Princetonu. Tak když ho uvidíte, tak tam jsme byli. Já ten film ještě neviděl.

Po prohlídce se pomalu ale jistě začaly ozývat naše žaludky. Byl čas jíst. Honza si cestou všiml, že za rohem byla nějaká pizza. Vydali jsme se tedy lovit pravou americkou pizzu. Měli zrovinka nějakou oslavu něčeho, takže pizza se rozdávala zadáčo. Hurá. Hladová česká výprava se okamžitě vrhla na pizzu a coca colu zdarma. Nojo, češi. Princeton je prý bohaté město, takže si to může dovolit. Ale překvapivě tam nebyla ani fronta. Nějak ti amíci se na to nehrnuli. Kdyby to bylo u nás, tak se na to sleze cele město a lidé se tam ušlapu. Tady ne. Možná platy jsou takové, že lidé prostě nepotřebují v sobotu na oběd útočit na pizzu zdarma. No ale tím líp pro nás.

Cestou z univerzity jsme se stavili v univerzitním shopu. Opět v naději, že třeba budou mít nějaký míček. No neměli. Ale měli plno knížek. Nevydržel jsem to a jednu si koupil. Něco o grafech. Někdo si kupuje boty, někdo šaty, já si takhle kupuji knížky. Tedy odborné, né všechny, které jsou v knihkupectví k sehnání. Kolik stála radši ani říkat nebudu, protože to bylo pekelné. Ale když si kupuji knížku pro radost, tak prostě cena vůbec nerozhoduje. Doufám, že ta knížka bude fajn.

V Princetonu je Institute of Advanced Studies. Rozhodli jsme se ho najít. Je to institut, kde jsou lidé placení za to, že přemýšlejí. Očekávali jsme nějakou velkolepou budovu. Najít institut bohužel nebylo snadné. Není na turistické mapce, kterou jsme dostali. Možná si vědci nepřejí býti rušeni. A druhak mapka je dosti orientační a vzdálenosti v ní poměrově nesedí. Má zezadu poznámku, že poměrově nesedí, ale pak to je more fun. Nám to tak nepřišlo, ale možná to bylo tím vedrem a že nás boleli nožky.

Šli jsme tedy po silnici lemované viktoriánskými domky a doufali v nalezení institutu. Silně pochybuji, že domky viktoriánského stylu jsou skutečne z dob královny Viktorie, ale téměř jistě jsou velice dřevěné. Například sloupy, které připomínají řecké a římské jsou dřevěné jistě, neb jsem si na ně poklepal. A v dřevěnosti domků se možná skrývá odpověď na otázku, proč jsou v každé místnosti na stropě požární sprchy. Tam to bafne a změní se v popel asi docela rychle. I když bych hádal, že to budou mít natřené něčim nehořlavým, ale nevím. Hořet jsem žádný neviděl.

Nakonec jsme utrmácení padli v parku na lavičku a doplňovali zásoby vody z pítka u dětského hřiště. Za pítka si USA zaslouží velkou pochvalu. To je skutečně moc příjemná věc. Také je nutno uznat, že trávníky mají vzorně posekané a o zeleň se tam vůbec starají docela dobře. Při chození mezi domky je zeleně skutečně hodně. A to je určitě dobře. Co se mi moc nelíbilo bylo, že měli docela hodně kabelů ve vzduchu. Trochu škoda.

Utrmácený ale asi nebyli všichni. Pepa se rozhodl, že se cestou z Princetonu do Bruncvíkova projde pěsky. Je to 21 mil. Zatím je stále na cestě a to už je večer, tak uvidíme, jestli Pepa přežije pochod divočinou. Ostatní jsme se rozhodli žádat o rady domorodce a pokusit se pokračovat v lokalizaci institutu. To se nám skutečně nakonec podařilo. Velkou část tvořily takové malé obytné buňky a podařilo se nám objevit i zapadlou hlavní budovu. Byla to jen taková přízemní stavba. Ale z druhé strany za ní bylo krásné jezírko, kde jsme se okamžiťe utábořili pod velkým stromem poskytující přijemný stín. Vydržel bych se tam válet dlouho. A taky jsme se tam dlouho váleli a relaxovali. Einstein je zřejmě v institutu populární, protože u jezírka měl hned dvě sochy jako památník a pojmenovali po něm ulici.

Cesta zpět probíhala bez většíh problémů a komplikací. V mém případě byla prokládána občasným klimbáním. Z nádraží jsme nevolali hned taxík, ale šli hledat chleba a mléko na nedělní snídani do nějakého obchůdku v Bruncvíkově. Našli jsme nějaký zapadlý obchůdek. Na věcech nebyly cenovky. Osobně podezřívám prodavače, že cenu stanovuje podle obličeje kupujícího. Polovina účastníků se rozhodla, že to dojde pěšky až do domu, ale ještě předtím nás zavedou do místa, kde se taxi centrála. Když jsme došli k taxi centrále, stál tam bus. Takže žádné taxi ještě nejezdí. Byl ještě čas, kdy jezdí autobus a akorát tam byl. Náskákali jsme do něj a i ti, co chtěli jít pěsky podlehli. Jak aoutobus čekal, půjčil jsem si od Evy foťák a vyskočil ven si autobus vyfotit. Tím jsem samozřejmě velice pobavil řidiče i plno dalších cestujících. Busík nám zastavil u sportovního cetra. Zrovna probíhal nějaký lakrosový turnaj. Ne tak důležitý, jako posledně a ani to nebylo na hřišti s tribunama, ale neváhal jsem a nějaké lacrosisty vyfotil. Tak tedy ti ze stadionu vypadali o něco více profi, ale v zásadě to bylo podobné. Teď už je dávno noc a chystáme se spát, ale Pepa stále nikde...

Jo jinak jsem uź viděl pár lidí, kteři by tedy mohli být hubenější, ale myslím, že občas jsou i u nás. Spiš bych řekl, že tu nejsou nějak extra super mega hordy, ale jsou občas o trosku silnější. Ale ne o moc. Lépe řečeno nejsou vyzábloši jako třeba já. I když kdo je vlastně američan? Plno šikmoočů je vyzáblejší, než já a indové taky. Celkově bych řekl, že to s tím, źe jsou tlustí je orpavdu jen fáma.

Jinak jsme se dozvěďeli, že obchod v Princetonu pro studenty ma otevřeno nonstop a i třeba knihovna má do dvou do rána. Takže studenti chodívají spát pozdě. Nebo alespoň nemalá část z nich. To potvrdili i když jsem se jich přímo zeptal.

Tak je to dobré. Pepa dorazil. Ale až po půlnoci.

Co kdo jak?

Šli jsme si zahrát frisbee. A přibrali jsme si i několik američanů a hurá na to. Je tu hned za rohem takové moc pěkné hřiště s umělým povrchem, takže kolena běžců netrpěla. Ukázalo se, že to je šílená běhačka. Ke konci už jsme se jen tak ploužili... Tak když budete někdo chtít vysvětlit pravidla... Hraje se ve dvou teamech. Teamy si stoupnou na konce hřiště proti sobě. Jeden z teamů (ten, který posledně skóroval) hodí frisbee proti druhému teamu a hraje se. Když team získá frisbee, hází si ho mezi členy a frisb nesmí spadnout na zem. Když spadne nebo ho soupeř chytí či srazí k zemi, získává ho druhý team. Hráč, který získá frisb s ním nesmí běhat, smí ho jen hodit. Team skóruje, když jeho hráč stojí s frisbem v ruce za hraniční čárou soupeře. Dost jsem to zmatlal, že. Takže na požádání to zkusím znovu. No ale výsledek byl, že jsem se zapotil víc než při squashi. Důvod je ten, že když se člověk fláká, tak tím kazí hru celému teamu, ale když se fláká ve squashi, kazí to jen sobě. Určitě budeme hrát ještě.

V tomto teadnu je na DIMAXU (ta katedra, kde jsme) nějaký workshop o filogenetických stromech. Sice nevím, co jsou filogenetické stromy, ale zbývá po nich spousta jídla, které můžeme chodit dojídat. A je to docela chutné jídlo. Hehe. Dokonce už jsme vycvičili sekretářku, že nám chodí oznamovaat, když je někde po budově k sehnání nějaké jídlo. Česká kobylková výprava se ihned vydá na lov zbytků a oni mají radost, že zbytky nemusí vyhazovat. No ale efekt je, že doslova žereme. Mám na stole různé koláčky a takové malé slané houstičky. Je to výtečné. Ňam. Ale už jsem pomalu k prasknutí. Už se nedivím, že jsou někteří amíci objemnější. Je to tak dobré. Není to tím co jedí, ale kolik toho jedí. Občas sem tam ňejáký touštík je, ale dost zřídka.

A máme tu výlet do restaurace na pravý americký steak. Pozval nás Jánoš Komlóš. Je to špatný. Moc špatný. Celé odpoledne jsem se cpal koláčky a už mi na něj nezbývá skoro žádné místo. Snad mi cestou trošku slehne. Cesta je pár kilometrů po cestě skrz park. Říkal jsem, že tu nejsou psí výkaly na chodníku. To je sice stále pravda, ale cesta šla blízko řeky a chodily po ní kachny. A ty jaksi nehledí na to, kam se*ou a ani po nich nikdo neuklízí, takže jsem si šlápnul a nebyl jsem sám. Ale skočme do restaurace. V restauraci jsme dostali vodu s ledem. Tu nějak dávají v každé restauraci zadarmo. A vrhli se objednávat. Bál jsem se, že nesním celý steak, protože uź jsem byl přecpaný z dřív. Pokoušel jsem se tedy někoho přemluvit, aby si ho dal napůl. Jsou to barbaři - jdou do steakhousu a dají se tortelíny. Naštěstí jsem nakonec ukecal aspoň Pepu, aby si dal steak. Jánoš pak objednal ještě předkrm. Byly to dva takové velké talíře a byl docelá dobrý. Pak nám řekl, že normálně to je pro jednoho a ne pro 7, jak jsme to měli my. Zajímavě to mají s cenou jídla. V ceně už je započtena jak příloha, tak salát. To je docela příjemné, protože člověk nemusí různě sčítat ceny a podobně. Co nám s Pepou přinesli bylo bohužel trochu smutné. Byl to kus ugrilovaného masa, to jo. Ale mletého. Ach jo. Nějak jsme to z jídelníčku blbě vybrali. No nebylo to hnusné, ale představoval jsem si něco jiného, abych pravdu řekl. Jinak ještě při předkmu mě zaujalo něco, co vypadalo jako sépiové prstence. Byla to však cibule v těstíčku. Překvapivě to bylo dobré. Nakonec jsem ještě vyzkoušel alkoholiský nápoj margatiha, který je snad z mexika či odkad. Ten mi chutnal. Šlo to pít brčkem nebo přes sůl na kraji skleničky. Přes tu sůl to bylo hnusné, ale brčkem dobré. No tedy, jsem pěkně nacpaný, ale na steak bych si ještě zajít chtěl, protože tentorkát se to nepovedlo. A samozřejmě jsme se od Jánoše dozvěděli plno stížností na USA, ale tak už to u něj bývá.

V restauraci nám Jánoš říkal dvě hezké úložky, o které se rád se čtenáři podělím. První se o Sidibádovi. Sindibád se staví u sultána. Sultán vezme Sindibáda do harému a řekne mu, kolik má v harému žen. Sindibád si může jednu vybrat. Výběr probíhá tak, že sultán ukazuje Sindibádovi postupně své ženy a až bude Sindibád chtít, řekne tuhle chci. Ale jakmile sultán jednu ukáže a Sindibád neřekne, že ji chce, nemůže se k ní vrátit. Sindibád chce samozřejmě tu nejlepší. Udělejte pro Sindibáda strategii, aby pravděpodobnost, že dostane tu nejlepší byla co největší. Jde udělat docela velká. Já jsem to už znal, ale v trošku jiné variantě.

Další úložka. Je kruhové jezero. Jste na loďce uprostřed jezera. Na břehu je kanibal a má hlad. Umíte běhat rychleji, než kanibal, ale na lodičce se samozřejmě pohybujete pomalu. Takže pro začátek to zkuste takhle. Kanibal běhá rychlostí 3 km/h a lodičkou plujete rychlostí 1 km/h. Dokážete vymyslet strategii, jak uniknout? [Když se dostanete ke břehu na místo, kde nebude stát kanibal, máte vyhráno]. A co když kanibal bude běhat 4 km/h? A nebo dokonce 4.5 km/h? Jináč na ty 4km/h jsem ještě přišel a není to až tak tězké. A nebo jak rychlému kanibalovi dokážete uniknout? Jestli vám to připadá jako ptákovina, tak se na ty příkládky vykašlete a přenechte je těm, kteří to mají rádi.

Dnes byl druhý den prezentací propjektů. Účastníci REU musí řešit nějaké projekty. Krom toho, že je řeší je musí ještě prezentovat. Jednou na začátku REU řeknou, o co se budou pokoušet a jednou na konci REU řeknou, co se jim podařilo. Za naší skupinu prezentovala Eva a já. Nechtělo se mi moc připravovat počítačové slajdy a zkušenosti hovoří, že matika na slajdech nedopadá dobře. Vybral jsem si tedy tabuli, ale pro lepší orientaci jsem si slajdu udělal, ale nakonec je nepoužil. Tedy dal jsem si je na stránky a tím to haslo. Drtivá většina účastníků ale slajdy měla. Nicméně často neměli projekty až tak moc matematické. Šli jsme až na konec, takže jsem si ostatní prezentace ani moc neužil, protože jsem se soustředil na prezentaci. Ale ono jsem o moc nepřišel. Tedy bál jsem se angličtiny, ale nakonec dopadlo docela dobře. Nebo se tak alespoň tvářilo publikum. Ani nevim, kde se to ve mě vzalo hehe. Eva měla krásné slajdy a také sklidila potlesk. No vlastně postelsk měli všichni.

Jináč už jsem tak přejedený, že už jsem k obědu skoro ani nic nesnědl a teď k večeři taky ne. Ale v průběhu dne papám. Černoška sekretářka nás stále zásobuje. Jedné holce, co měla také Apple počítač se jí rozbil a už ho nechce opravovat a tak jsem dostal takovou gumovou ochranu na klávesnici. Jejím účelem je, aby si člověk do ní nenadrobil a i to píže tišeji. No uvidíme. Zatím to budu používat. Proč ne. Alespoň si to tu moc nezadrobím.

Mimochodem s alkoholem je tu plno legrace. Krom toho, ze se nesmí pít veřejně na ulici, tak s prodejem. V supermarketu jsme třebas víno ani neviděli moc. Ale alkohol se prodává například v lékárně, což je docela překvapivé.

Lara měla narozeniny a tak jedna aktivní američanka (Megan, taková blondýnka) zorganizovala oslavnou večeři. Nikdo z čechů tam ale nechtěl, jen ja. Takže jsem sám samotinký a dalších 15 vyrazili do restaurac. Ono to bylo večtvrtek odpoledne od 5 a v 8 jsme se měli vrátit, protože byla domluvená hra capture the flag. Žádný američan nás moc nechtěl vzít na nákup, ale ukázalo se, že auto jich má hodně. Protože jak se jelo do města, tak najednou všichni naskákali do aut a jelo se. Tak 3 až 5 lidí na auto. Já jsem jel s Natálají, která pojede do ČR, Lukem a řídil Jake. Jake se pozná snadno, protože nosí klobouk. Takže na reu fotkách se můžete pokochat. Jake má auto zřejmě docela nové, protže ho neměl příliš v oku a tak různě dělal jak je frajer, protože na stopkách nezastavoval úplně. Ve městě byla trošku zácpa a tak jsme se uchýlili k zastavení v placeném nadzemním parkovišti. Bylo tam docela dost aut a jak Jake zajížděl do řady, tak odřel vedle stojíci mazdičku a sám narazil vepředu do stěny. Osádka se samozřejmě mohla potrhat smíchy. Jake se příliš nesmál, ale tomu se nelze divit.

Ještě před odjezdem jsem koukal, jak jsou lidi oblečení. Měli kalhoty a trička. Erik měl tričko a přes něj košili. Muselo jim být šílené vedro, ale také jsem si vzal kalhoty, abych úplně nevybočoval. Brzy jsem zjistil proč. Brzy znamená jakmile jsme vešli do restarace. Jo, klimatizují jako šílenci. Čekal jsem, že budeme sedět u jednoho nějakého velkostolu. To se ale nestalo a obsluha nás nějak posadila ke dvěma stolům. Sice byly vedle sebe, ale skupina se tím rozpadla na dvě. Luke a Natálie mi trpělivě předčítali jídelníček a snažili se vyplňovat mezery v mé slovní zásobě, která se ukazuje naprosto katastrofální. Nakonec jsem si vybral tortelu s tím, že budu Lukovy nenápadně z talíře krást kuřecí prsty. Zajímalo mě totiž, jak vypadají a chutnají kuřecí prsty. Jinak opět fungovala voda zadarmo a pak fungovalo, že když si člověk objedná colu, džus, ledový čaj a podobně a člověk dopije, tak mu dají free refill. Prostě mu dolejí a nic navíc platit nechců, takže člověk může pít jak potřebuje a nemusí trapně šetřit jako u nás. A to je velice příjemné. Před jídlem přinesli takové rozpečené houstičky, jako jsou často aj u nás. Když jsme je snědli, tak přinesli další. To mi docela překvapilo. U nás by si lidi kradli houstičky zdarma :-)

Jídla přinesli hodně a bylo dobré. Co mě ale překvapilo, že hodně lidí si dalo v restauraci hamburgr a hranolky a přitom si mohli dát normální jídlo... Možná to bylo nejlevnější. Zas tolik jsem cenu ale nestudoval. Jak toho jídla bylo hodně, tak nakonec to ti amici ani nedokazali vsechno pozřít. Takže někteří to prostě vyhodili a někteří si řekli o krabičky a odnesli si to dom. Prý je naprosto běžné, že si nosí nedojedené jídlo pryč a prakticky všechny restaurace krabičky na jídlo dávají. Po hlavním jídle následoval útok na dezerty. Šli jsme na obhlídku k velkému pultu a tam si každý vybral. Většina dortíků byla čokoládových a myslím, že od našich ne neliší. A tak jsem si dal nějaký borůvkový pie.

Za chvilku nám koláče přinesli až ke stolu a Laře do koláčku zabodli svíčku a zazpívali Happy Birthday. No a zase odešli. To byla jediná chvilka, kdy se to lišilo od normální večeře. Koláček si samozřejmě musela zaplatit. Placení byla také legrace. Přinesli jeden velký účet. Ten koloval po stole a každý přihazoval dolary podle toho, co měl. Kdo neměl dolary, přihazoval kreditku a na papírek psal, co bude platit. Kreditek tam bylo požehnaně, takže presonál si asi pak užil. No ale pak přišla servírka a řekla, že jí tam chybí 20 dolarů. To mě docela překvapilo, protože američani jsou dost poctivky a navíc asi každý dal nějaké spropitné.... No ale jeden texasan vytáhl kartu a řekl, že to zaplatí. Jakoby pro něj to asi bylo trošku nespravedlivé, ale ....

V 8 večer se měla začít hrát hra capture the flag. Ale vrátili jsme se až v 8:30, tak jsem se vklidu převlík, stejně jako ostatní a šel se připojit k hrajícím. Bohužel jsem je ale nenašel, což mě mrzelo. Udělal jsem si tedy jen takovou procházku campusem.

Jinak co se Ameriky týče, tak se mi zdá docela fajn. Přijde mi, že v evropě má možná negativnější obraz, než by si zalsoužila. Řekl bych, že Evropa prostě a jednoduše Americe závidí a pomlouvá ji. Možná není dokonalá, ale je fajn. Evropani se smějí amíkům, že jsou ignoranti, protože neznají evropské země. Tak a teď schválně. Víte, z jakých států jsou složené USA? No já je rozhodně vyjmenovat nedokážu a ukázat, kde jsou na mapě už ani omylem.

New York 2

V pátek večer přijel Honza Kára a Táňa. Jako že u nás přespí a podívají se v sobotu do NY. Bohužel předpověď počasí nebyla optimální, ale proč se také nepřidat, že. Navíc naši squateři chtěli jít na muzikál, což mě zaujalo a stalo by za to zkusit. Takze jsme celý večer trávili na netu a snažili nají nějaké lístky, ale nic nebylo. Pak jsme se rozhodli, že to zkusíme v sobotu na místě a uvidíme. V sobotu ráno jsme vyrazili na NY, opět naším taxíkem. A pokračovali jsme vlakem, který dojel až pod Madison Square Garden. Rozdělili jsme se už na stanici, protože Eva a Vítek na muzikál nechtěli a tak šli rovnou do knihkupectví a chinatownu. My jsme se nejdřív vypravili do BHPhotoVideo, abychom si já a Martin mohli koupit foťák. Doporučil nám to tam jeden texasan a za vstupenku na Empire State Building dávají nějaký dárek. A navíc mají docela dobré ceny, tak proč ne.

Bylo to jen dvě ulice, takže to bylo příjemně blízko. Bohužel měli zavřeno. Prostě v sobotu mají zavřeno. Jinak otevřeno mají skoro pořád. No v neděli jde do NY Honza, tak to zkusí koupit on. Uvidíme. Zamířili jsme tedy na Broadway lovit lístky na muzikál. Ještě by to chtělo zmínit se o počasí. Tak bylo ošklivo. Zataženo a trošku kapalo. Ne, že by byla nějaká průtrž, ale celý den lehce pršelo. Tedy až úplně večer nepršelo vůbec. Užil jsem si tedy svého žlutého deštníku dosti. Zachránil mě.

Objevili jsme divadlo na 43 nebo 42. Hráli muzikál Hot Feet . Koupili jsme tedy lístky, ale Saša a Martin řekli, že nechtějí. Tak jsme měli 4 lístky na večer. Před divadlem jsme se znovu rozdělili, protože Pepa chtěl jít do muzea a na sever a ostatní šli na jih do ChinaTownu a do knihpupectví a pak trajektem na nějaký ostrov. Přidal jsem se k Pepovi.

Ťapkali jsme hezky na sever podél central parku k muzeu. Celým jménem se jmenuje American Museum of Natural History. Podle názvu jde uhodnout, že v muzeu jsou různá zvířátka, ale také kultůry a další veselé věci, jako vesmír. Zapomněli jsme udělat foto muzea, tak snad příště. Fajn je, že šlo fotit vevnitř a také měli slevu pro studenty. No ale nakonec fotek z muzea moc nemáme. Nad vchodem měli velkou ceduli, že se musí projít detektorem kovu a že prohlíží batohy a podobně. Poučen z trablí na Empire State Building už jsem nožík nechal doma a směle jsme vkročili do muzea. Probíhalo asi tak, že jsem otevřel tašku, hlídač do ní kouknul a pustil nás dál. Asi jsme mu nepřipomínali arabské teroristy.

Černoška u pokladny se nám nabízela, jestli nechceme na vesmírný výlet v planetáriu nebo do jeskyň. Vybrali jsme si jeskyně. Muzeum má 5 podlaží. Naštěstí nám dali mapku. Celé se to projít asi jen tak nedá, takže jsme šli muzeme a dělali si do mapky čáru, kudy jsme šli, aby jsme věděli, kde jsme. Jako Jeníček a Mařenka. Přesto jsme se několikrát zamotali. Začali jsme prohlídkou afrických zvířat, pokračovali k africkým kmenům a prošli kultůru asie. Z Asie jsme mířili do kina na film o jeskyňích a cestou ještě prošli výstavku indiánů ze severozápadního pobřeží.

Film o jeskyňích byl moc pěkný. Některé záběry byly doslova neuvěřitelné. Bylo o nějaké vědkyni, která říkala, jak leze do jeskyň a hledá tam mikrooby. Občas tak jako trošku komicky americky cool, ale jinak moc pěkné. Ale dělat lezce v jeskyních bych dělat nemohl. Třeba když se plazili s potápěčskýma bombama v nějaké jeskyni... Psali, že to je IMAX kino, tak jsem se těšil na 3D, ale bylo to normální plátno, ale bylo i do stran a bylo velké.

No asi nebudu ropatlávat každou věc, co jsme tam viděli... Tak zajímavé tam bylo, že když bylo někde umělé akvárko s rybičkama, tak nad ním byla televize (nebo spiš LCDčko) a na něm záběry skutečných rybek. To se mi moc líbilo. V oceáno sekci měli celého plejtváka obrovnského. Samo, že ne živého, ale plastového. Nicméně byl tam. Ve vesmírném obchodě jsme neodolali a kopili si pravou zmrzklinu, kterou jedí kosmonauti. Je docela ftipná. A překvapivě dobrá. Mýslim, že bych mohl být astronaut. Mají rusové sušenou vodku?

Krom vesmírného obchodu jsme viděli i Darwinův obchod, plazí obchod samozřejmě dinosauří obchod. V nich nás ale nic nezaujalo. Ale třeba dinosauří vejce na tvrdo bych ochutnal, kdyby měli. Tedy měli, ale to bylo natvrdo trochu moc. Měli kamenné rozříznuté dinopsauří vejce, na které si člověk mohl sáhnout (výslovně povoleno). Takže jsem ošmatal pravé brontovejce. No možná od brontíka by bylo větší. Koster pravěkých tvorů měli dostatek. Měli samozřejme rexe a asi menšiho brontu. Bylo tam i plno dalších. Někde na fotkách je i fotka čelistí nějaké mořské mrchy. Ta asi schramstla kde co. Jo mořského dinosaura také měli. Říkal jsem si, že dinousaři asi byla docela nebezpečná zvěř. Že dokázali asi likvidovat jiné živočichy docela rychle. Ten rexík má přecijen docela zoubky a čelisti vodní mrchy také stály za to. Ale když se člověk podívá, co vymyslel se svojím mozkem, tak proti tomu jsou ty zuby docela neškodné. Opičák jeden.

Ještě o jedné zaímavé věci bych se zmínil. Nevím, proč má africký divoch šněrovací boty.

V muzeu jsme byli několik hodin a pak už jsme toho měli docela dost, tak jsme se vydali dále na sever do Harlemu. Tam jsou jako takoví ti černí bratři a v noci to nemusí být úplně nejlepší, ale ješte bylo světlo. Museli jsme ale projít podél celého central parku až na sever. CP je opravdu dlouhý. Cestou jsme si dali sausage v pojízdném stánku. Těch je všude hojně. Jak je CP velký a cetičky se v něm tak různě kroutí, není triviální držet směr. Obzvlášť když je zataženo a Slunce tedy moc nepomůže. Zde trošku pomohou mrakodrapy v okolí, i když také jen omezeně, protože v tom počasí nebyla optimální viditelnost.

No zkrátka motali jsme se skrz CP na sever do Harlemu. Sice jsme mohli jít po silnici, ale skrz CP to je zábavnější. CP je pěkný, mám ho rád. Jen Pepovi bylo divné, kam se teď poděli lidé, kteří se předtím váleli všude na trávníku. Ale běžců bylo hodně i přes horší počasí. Cestou jsme viděli na dětském hřišti bandu výrostků, kteří si hráli na houpačkách. Jak se houpat na houpačce a nezmoknout nám názorně předvedli. Stačí mít deštník. Ale nezkoušeli jsme to po nich opakovat. Jinač cestičky jsou lemované spoustou laviček. Mnohem víc, než u nás. Prostě za hezkého počasí je nápor rekreantů velký. Na severu je jezírko a vedle něj plavecký bazén. Nekrytý. Chtěl bych někdy vidět ten nával za pěkného počasí. To můze být docela maso. Stačí si vzpomenout u nás a to NY je mnohem větší.

Při vstupu do Harlemu jsme zjistili, že amíci si se zelenou vlnou hlavu rozhodně nedělají. Prostě na celé dlouhé ulici od jihu až na sever najedou hodí stejnou barvu. Tedy pak to je skutečně zelená vlna, ale v trošku jiném smyslu. Tak tedy Harlem. Jak jsme šli Harlemem na sever, koncentrace bělochů klesala opravdu prudce. Skoro bych řekl, že za chvilku jsme byli jediní běloši v okolí. Je to takové trošku napínavé, protože přecijen se černochů ve skupince trošku bojím. Asi jsou neškodní, ale člověk je zlbnutý z amerických filmů. Člověk se bojí věcí, které nezná.

Stavili jsme se v jedné sámošce pro něco k jídlu. Jediní běloši v obchodě. Ale dopadlo to dobře. Koupili jsme si nějaké buchtičky a žužíky. Ale přišlo mi, že my na ně asi museli dost vejral, ale oni si nás nijak zvlášť nevšímali. Což asi bylo dobře. Všude podél silnic z jihu na sever byly obchody všeho druhu. Komické je, že každý třetí obchod je kadeřnictví. Trochu to nechápu. Asi se chodí stříhat opravdu hoooodně často. Hojně se vykytují též automatické prádelny. Lidé asi doma pračky nemají a chodí do prádelny.

Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsme zatím neobjedvali. No. Neobjedvali. Neměli jsme moc hlad. Ale k večeru už jsme si říkali, že by to něco chtělo. Tak jsme se zastavili u číňana. Takový no takový mikro fast food. Pepa si dal rýži s něčím a já bárbekjú žebírka. Nerad okusuji kosti a to maso také moc nemusím. Takže normálně bych si to fakt nedal, ale odjet a neochutnat americká žebírka by bylo škoda. Bylo to dobré, musím uznat.

Pomalu se začal chýlit čas a tak jsme začali hledat metro. Nejlépe se hledá podle toho, že v chodníku jsou rošty. Tam jezdí metro. Jak jezdí mělko, tak většinou jezdí pod ulicí. Prý jsou byty tak, že do těch roštů dole mají okna. To musí být dost nepříjemné. Bydlet hned nad metrem. Zkusím vyfotit, jestli uvidím. Ještě ale k Harlemu. Baráčky mají normálnější velikost, jsou aj otlučené. Prostě tak nějak byl takový, jak jsem víceméně čekal. Ještě před hopem do metra jsem se chtěl stavit v McDonaldu na záchod. No nějak jim bohužel nefungoval, ale aspoň jsem si koupil hamburgr. No a co je veselé. Stálo to $0.96 a v Parze stojí 20Kč. Hotdog stojí $2. Tak si představte, že by se hamburgr pordával za polovinu, co se prodávají hotdogy. Škoda.

Cesta zpět byla docela pokliná. Jen mě překvapilo, když metro vyjelo z tunelu a chvilku jelo po mostě. Cestou tam procházel černoch. Bohužel jsem mrkvičku nedostal. Zastavil se uprostřed vagónu. Řekl, že nemá práci a něco tam povídal a zase šel dál. Do dalšího vagónu. Tak nevim, jestli chtěl dolar, nebo scháněl práci. V metru nemají pro rozhlas nahrané jména zastávek jako u nás, ale řidič to musí říkat. Tedy ne, že by tomu bylo rozumět moc, ale když tam sedí dobrý řidič, tak je to prča, protože do toho ŕiká různé kraviny. Zastavil na stanici otevřel dveře a začal halekat: "Pojďte pojďte nastupujte, rád vás svezu, jedeme na jih..." Nebo zase: "... and next station is 137 street, baby.". Z reklam v metru se jeden dozví, co pálí obyvatele NY. Asi to jsou časté rozvody, které se mění v právní bitku a "křivá" obvinění z domácího násilí a krádeží. Prostě zlatý důl pro právníky.

K divadlu jsme to stihli krásně 20 minut před začátkem představení, takže jsme si v klidu došli na místa. Zapomněl jsem zmínit, že už v muzeu jsem měl mokro v botech a vydrželo tam. Mrcho jedno. Bohužel ani o představení se nevypařilo všechno, ale což. Jinač divadlo se jmenuje Hilton Theatre. A lístek jsme měli na balkón. Stál pekelných $40. Výhled byl dobrý. Pepa ještě stihl vyfotit jeviště se zataženou oponou, ale pak tam začala paní uvaděčka prudit nějaké lidi, že se nesmí fotit a i před představením to říkali z nějakých hlasitých reproduktorů, takže jsme se neodvážili, protože to údajně porušuje nějaký zákon. A stála tam ta uvaděčka a prudila lidi i za mobil. Řekněme si to upřímě. Byli jsme oblečení jak burani. Snad jen Táňa se pokoušela to napravit, ale byli jsme v přesile. Nakonec přecijen není důležité, co má člověk na sobě, ale co mají na sobě herci. A hlavně, jak umí tancovat.

A tak začalo představení. Bylo to opravdu super. Tancovali úžasně. To tedy jo. Kostýmy také super. Takže celkově jsem byl moc spokojený. Ono asi se těško popisuje, jaké to je. Nejlepší asi je, se prostě zajít podívat osobně. Děj sice nebyl nějak zvlášť extra, ale o ten nešlo. Jsem moc rád, že jsem se podíval. Být v NY a nejít na Brooadwaji na žádný muzikál by asi byla škoda.

Představení skončilo přesně tak, že už jsme nestihli vlak. Takže jsme si na chvíli ještě sedli k mekáči na shake a burgr. Ve vlaku jsme si užili trochu legrace, protože strojvůdce byl veselá kopa a při cestě u hlášení stanic vyhrožoval, ať lidi dávají pozor a nezapomínají vystupiovat. Protože vlak na druhou stranu nejezdí zrovna často a dráhy náhradní nocleh nezaplatí.

Na nádraží v bruncvíkově jsme se marně pokoušeli dovolat se taxíčku. Dospěli jsme k názoru, že telefoní automat požírá mince, ale nefunguje mu mikrofón. Tak jsme se vydali do kolení ulice, kde má taxík svou centrálu a odkud nám ho zavolala noční služba. Na pokoj jsme se dostali asi ve dvě ráno, ale do postele až ve tři. No nějak jsme se ještě zakecali.

Život a vůbec

V neděli mi Honza koupil foťák. Takže jsem pořídil hromadu fotek. Většina je samozřejmě příšerná. Například lampa, zátka od láhve, kus grepu a podobně. Doufám, že promominete, že se o ně nepodělím a nechám je koši. Naštěstí se událo několik zajímavých věcí, které bylo naprosto nezbytně nutné nafotit.

Prali jsme prádlo. Už podruhé. Praní prádla je velká událost. Člověk musí prohrabat své věci a obhadnout jejich špinavost. Posledně to Pepa odhadl špatně a nechal si vyprat tašku s čistými ponožkami. Honza se proto rozhodl nenechat nic náhodě a hodil do špíny to, co zrovna měl na sobě. Dalším velkým problémem je prádlo náležitě roztřídit. Přecijen bychom neradi přišli o svá krásně bílá nebo barevná trička. Nikdo z nás nemá moc rád batikované věci. Naštěstí v sedmi lidech vyrobit dostatek špinavého prádla, aby šlo třídit na hromádky není problém.

Když už se prádlo sebere, je potřeba ho ještě odnést do prádelny, kde jsou pračky a sušičky. Prádelna je v přilehlém domečku. Není přímo v budově. Zřejmě to je proto, aby se zvuky praček příliś nerušili obyvatele. I tak není vhodné prát uprostřed noci, protože to některé lidi budí. Toho jsme však nedbali a šli prát v 11 večer. I když ono 11 večer tady jsou ještě všichni vzhůru a juchají. Praní bohužel není zadarmo a stojí to nějaké čtvrťáky. Takže šetříme čtvrťáky kůli praní prádla.

Po vyprání prádla následuje zcela jednoznačně nezábavnější část. Třídění. U některých věcí je identifikace snadná. U některých velice zapeklitá. Nejvíce nám situaci komplikují černé ponožky. Několik lidí vlastní téměř identické kusy. Nakonec se to dělalo tak, že se prostě ponožky rozpočítaly a každý si odnesl počet, který si asi tak přinesl. Aby bylo možné prádlo prohledávat paralelně, bylo rovnoměrně rozprostřeno na sedačce a učastníci se střídali ve vybírání svých svršků. Zbylo několik lichých ponožek o některé věci se nikdo nehlásil. Celkově se ale praní podařilo bez újem na životech lidí i zvířat.

Jinak jsme úspěšně vyráběli závin. Hlavní trable se závinem je, že nám chyběl váleček a tak Eva improvizovala za použití sklenice od oliv. Ostatní se snažili nadrtit a oloupat jablka. Bohužel nám chybělo struhadlo. Takže jsme použili škrabku na brambory a plátkovač na sýr. Musím uznat, že struhadlo je docela dobrý a pohodlný nástroj. Naštěstí ale vše dopadlo dobře a závin byl výborný. Bohužel jsem prokecl, že mám rád i patky, takže jsem nedostal žádný kousek z prostředka. Jinak vládne všeobecná pohoda.

Neb nám Jánoš zaplatil večeři, rozhodli jsme se ho na oplátku pozvat na večeři k nám. Vyslovil tedy přání povečeřeti s námi knedlo vepřo zelo. Tím samozřejmě připravil plno komplikací. Zejména tedy tím, že nebylo triviálni sehnat základní suroviny. Například sehnat droždí. Museli jsme pro něj do speciálního ruského obchodu. Protože nám tedy chyběly suroviny a protože nějak nikdo s autem nebyl ochotný nás vzít na nákup, vyrazili jsme pěšky. Lépe řečeno šéfkuchařka Eva a s ní dva nosiči batohů. Jak probíhal nákup nevím, neb jsem se ho neúčastnil, ale pěšky a autobusem jim trval ještě déle, než obvykle. Autobusy tu totiž jezdí dosti podivně. Jízdní řád se moc nedodržuje. Druhou neméně náročnou činností bylo pokrm připravit. Ani tentokrát jsem se neúčastnil. Protože bylo v zájmu všech, aby jídlo bylo dobré a včas, zůstal jsem raději v officu, ale kuchařům zabrala příprava celé odpoledne. Hlavní úkol skupiny v officu bylo chytit Jánoše a dovést ho k nám. Na parkovišti nám Jánoš oznámil, že chce k nám jet autem. Asi mu to bylo malinko trapné a tak se začal vymlouvat, že by to sice šlo dojít pěšky, ale že pak by to musel jít ještě zpátky a že je už starý a že je pan profesor a tak podobně. No ale aspoň jsem se opět svezl hybridem.

Skupinka vařičů připravila pokrm znamenitě a v dostatečném množství pro všechny zůčastněné. Jánoš byl naprosto fascinován tím, jak Eva a Vítek krájí knedlíky nití. Začal nám povídat o tom, jak je super, že je přípravujeme takto tradičně... No ono je to asi tou nití nejlepší. Byl tak uchvácený, že jsme mu natočili video. Při servírvání jsme narazili na několik drobností. Jako například nedostatek příborů a talířů.

Přes všechny drobnosti se večeře velice vydařila a po večeři ještě následovalo přátelské povídání. Převážně tedy o matematice. Při té přípežitosti jsme papkali jahody, kterí Jánoš donesl, a zbytky závinu. Vzpomněl jsem si teď na dvě velice zajímavé věci, které nám Jánoš říkal. Tedy říkal je už někdy dřív v kanceláři. Tak tedy první je pozorování z praxe. To říká, že 30% (náhodných) čísel ve skutečném světě začíná jedničkou. Například když se podíváte na velikosti měst co do počtu obyvatel, tak 30% začíná jedničkou. Podobně i plno věcí ze zvířecí říše, dyž se podíváte kolik čeho je, tak začíná na jedničku. Dokonce i třeba ceny věcí v obchodě v 30% začínají na jedničku. Zajímavé, že? A něco takového snad platí i když se ta čísla píší v jiné soustavě, než desítkové. Má to co dělat s exponencielou a soběpodobnými funkcemi. Co to je se mě ale neptejte, neb to je velice mlhavě tuším. A i tak dost přeháním.

Druhé je úložka. S oblibou ji dává studentům, kteří absolvují jeho kurz pravděpodobnosti. Ale v vyřešení stačí jen základní znalosti. Tak tady je. Máte figurku jako v člověče nezlob se a pohybujete s ní po celých kladných číslech. Na začátku stojí na políčku s čislem 1. Hodíte si koustkou a kolik padne, o tolik se posunete doprava. Takhle je možné skákat pořád pryč doprava po číselné ose. Hodíš si, poskočíš. Hodíš si, poskočíš. A teď otázka. Jaká je pravděposobnost, že figurka stoupne na políčko s číslem 10000? S obzvášť velkou radostí nám vysvětloval, že jeho exmanželka na to okamžitě přišla. A to je žena matematikou netknutá, protože je učitelka francouzštiny. Hodně štěstí v luštění.

Pitva iBooku

Ach jo, už jsem zase ve velkém skluzu. Už bych měl psát o Washingotnu.... Ale pitvu vynechat nechci. Anně se rozbil notebook. Už podruhé. Má také Apple jako já. Bohužel jí řekli, že oprava by byla dost drahá. Rozhodla se tedu pro koupi nového IBM. Bohužel ale v počítači zůstal disk s jejími daty, který bylo potřeba zachránit. Poprosila nás tedy o pomoc při otévírání a o fotodokumentaci.

Krom mě se otevírání zůčastnil ještě Saša. Při prvním pokusu jsme vyndali baterii, sundali klávesnici a vytáhli WiFi kartu. Aby se nám lépe navigovalo přímo směrem k disku, Anna si vytiskla návod na otevírání iBooků. Ten je i ns fokami ke stažení na www.iFixIt.com. Sakra. Uz bych měl popisovat Philadelfii. První pokus byl bohužel zaražen, protože jsme neměli imbus. Takže Anna šla hledat imbus a my šli ještě na chvíli pracovat do kanceláře.

Nějak se jí nedařilo imbus sehnat, takže než ho sehnala, začala hra Capture The Flag. Jde v kostce o to, že se udělají dva teamy, každý má své území. Schová na něm svou volajku (tričko) a snaží se sebrat vlajku soupeři a uchránit tu svou. No podrobně to popisovat nebudu, protože ta hra byla pěkná kravina. Nebo aspoň mě to nebavilo a nebyl jsem sám. Takže příště se asi nezůčastním.

V noci jsme se vrátili z Capture the flag a chystali se pomali spát, když přiběhla Anna, že už má imbus. Neodolali jsme a šli pitvat. Na pitvu se s námi ještě chvilku dívala Eva a také Luke, který si s sebou přinesl brambůrky a měl to jako kino. Celé rozebírání víceméně znamenalo povolovat jeden šroubek za druhým. Bylo tam opravdu hodně šroubků. A rozdělat to není snadné. Tak na jednu stranu jsem rád, že mám takový bytelný notebook, na druhou stranu je mi líto, že se Anně rozbil. Disk je v počítači uložen tak, že se to musí rozdělat snad úplně celé. Dostali jsme se až k plechovému krytu, který jsme nebyli schopní zdolat, protože držel několika obzvlášť zákeřnými šroubky. Když mě to už přestalo bavit, naštval jsem se, vytáhl kapesní nožík a použil ho jako otvírák na konzervy. Nutno porotknout, že velice úspěšně, ale Anně trochu tuhnul úsměv, jak jsem to začal krájet. No primární cíl splněn. Disk jsem zachránil a otvírákem ho nepoškodil. Jen Anna už ten počítač nesestaví. No pravda je, že už se mi aj chtělo jít spát, ale ty šroubku fakt nešlo povolit.

Moře, tedy vlastně oceán (pláž Long Branch)

Myslel jsem, že letos se k moři koupat nepojedu. No spletl jsem se. Jeli jsme se podívat na pobřeží k Atlantiku. Je to extra super dlouhá písečná pláž. Byla sobota a satelitní snímky ukazovali velké parkovací plochy u pláže. Odvodili jsme si, že pláže asi bývají narvané a proto jsme se rozhodli taktizovat a vyrazit až po obědě. To znamenalo, že nejezdí náš oblíbený taxík. Jen autobus. A ten jezdí různě oklikou a stejnak nám akorát ujel, tak jsme zvolili chůzi na nádraží pěšky. Čekal jsem, že to bude nějak hrozně daleko, ale nakonec to docela šlo. Bohužel vlaky mají nějaký blbý jízdní řád a při přestupu z vlaků od nás na vlaky na pláž se musí hodinu čekat na přestup. To je trochu blbé, ale což. Alespoň jsme si udělali malinko výlet po městečku Rahway.

Vcelku v Rahway nebylo k vidění nic. Možná tak leda radnice. Cestou k radnici kolem několikrát projelo policejní auto. Byl to supr stroj. Sporťák. Ale byl fuč, než jsem vyhrabal foťák. Nakonec jsem ale měl štěstí. Když už jsme skoro vcházeli na stanici, tak na protější ulici zastavilo. Neodolal jsem a běžel si ho vyfotit. Měl jsem supr kliku. Zrovna tam někoho čapli a šacovali ho. Ale radśi jsem se tam nemotal moc blízko, aby nezačali šacovat i mě.

Cestou z vlaku na pláž jsme viděli rozestavěný dům. Jo, staví se z překližek. Zcela jistě. Sice jsem to slyšel, ale říkal jsem si, že to třeba alespoň staví z prken nebo tak něco. Cestou Vítek strašil, že prý jsou některé pláže tady placené. Naštěstí tomu tak nebylo. Přišli jsme na úplně báječnou pláž. A byla zadarmo. Hned tam byly sprchy a pítko. Kvalita písku výborná a teplota vody úplně akorát. Osvěžující, ale člověk v ní mohl být libovolně dlouho. Nebylo tam ani moc lidí. Vlastně jich tam bylo docela málo. Což mě těšilo. Zaćali jsme se tedy převlíkat do plavek.

V tu chvíli se zvedl plavčík ze své pozorovatelny, vyhnal všechny z vody a pláž zavřel. Ten okamžik, kdy se zvedl a začal vyhánět lidi jsem náhodou natočil na video. Takový neveselý okamžik. Takže jsme tam rozpačitě postávali na pláži. Plavčík úplně odešel. A lidi se zase vrhli do vody, tak jsme tam také vlítli.

Vlny byli moc fajn. Velikostně tak, že si človék musel chvilku na vlnu počkat, aby byla pěkná. Ŕekněme tak minutu, aby přiśla větší. Ale i na menších se dalo moc dobře blbnout. Většina fotek z dovádění ve vlnách ma chybku, že zabírají lidi, jak čekají na vlnu a koukají směrem do Evropy. Takže k foťáku zády. Ale mám několikaminutové video, jak se Eva a Vítek vozí na vlnách. Eva byla poprvé u moře, takže to byl pro ní mimořádný zážitek. V moři jsme vydrželi docela dlouho.

Krom koupání jsme tedy dělali i jiné plážové zábavy. Házeli jsme si s frisbee. Stavěli jsme velký pískový hrad, který bohužel nakonec podlehl vlnám přílivu. Vzájemně jsme se zakopávali hluboko do písku. Jedli sušenky s nechtěnou příchutí písku. Pozorovali karatisty cvičíci na pláži. A zase blbli ve vlnách.

Vzájemné zakopávání jsem musel zahájit sám. Ostatní sice vyhrožovali, že mě zahází tak, že se ani nezvednu, ale nějak se k tomu neměli. Takže jsem si musel díru začít hrabat sám a ostatní mě z deky jen pozorovali. Bohužel nešlo vyhloubit díru příliš hlubokou, protože tam už byl písek jílovitý. Ostatní se k ničemu neměli, tak jsem si do zbudované hrobky lehl a začal se sám zakopávat. Přitom jsem samozřejmě ostatní slovně provokoval, že jsou lenoši. To je vybudilo a zvedli se z ručníků a vrhli se na zakopávání. Přesněji na zahazování. Chtělo to pár rad, jak efektivně házet písek, ale naučili se to hned a zahrabali mě skutečně důkladně. To jo. Když jsem se chtěl rovnou posadit, tak se mi to nepovedlo a musel jsem hezky postupně se vyhrabávat. Zahrabávači se ukázali jako spravní kopáči, protože jak jsem se začal vykopávat, hned mě začali zase zahazovat dalším pískem.

Přes veškerou snahu zahrabávačů se mi nakonec přecijem podařilo vykopat. Nabízel jsem Pepovi, ať do hrobky také vleze, ale moc se mu nechtělo. Zato Vitek se nechal zahrabat velice ochotně. Opět byla snaha ho zaházet tak, aby zůstal na věky uvězněn v písku. No dostral se z toho. Ale bylo to o chlup.

Jinač vzali jsme si s sebou docela dost vody, protože jsme se báli, že nebude v dosahu pítko. Vzali jsme i velký plastový kontejner na mléko plný vody. Voda s jemnou příchutí mléka je pěkně hnusná. Příšté to vypláchneme lépe. Ještě, źe tam to pítko bylo. Ještě k těm sprchám se sladkou vodou. Moc se mi líbili, protože voda tekla velkým proudem a ne nějakou šetřivkou. Saša se ale trochu moc loudal a když se chtěl jít osprchnout zjistil, že už tam přišla nějaká babča a sprchy zamkla. Sprchoval se tedy naší mléčnou vodou. Vzhledem k její chuti mu v tom nikdo nebránil.

Bohužel i cestou zpět byly vlaky špatně sestavené, takže jsme opět čekali na přestupu asi hodinu. Naneštěstí se ale trošku ochadilo, takže mi v kraťasech a tričku byla trochu zima. Jaké to štěstí, že jsme s sebou měli ručník. Hezky jsme se mohli zabalit a zahřát alespoň trošku. Domů jsme se vrátili asi až po půlnoci. To mě a Pepovi příliš radosti nedodalo, protože ve 4 ráno jsme chtěli vstávat na výlet do Washingotnu.

Na závěr ještě řekněme, že všichni přežili vcelku ve zdraví. Jen jedna větší vlna se mnou švihla o dno a trošku jsem si odřel bok. A dalši mě přetáhla přes provaz od bójek a odřel jsem si o něj hrudník. Ten provaz je vidět na fotce s hradem. Jinak žádná další zranění nezaznamenána.

Washington D.C.

Ještě než se pustíme do vlastního výletu, trošku historie neuškodí. Původně měl být výlet do Washingtonu alespoň dvoudenní výlet a mělo nás jet 4. První věc, kterou třeba vyřešit byla doprava. Pošilhávali jsme po nějaké půjčovně aut. Nakonec z toho ale sešlo, protože jsme nenašli žádnou v dostatečné blízkosti a když je řidiči pod 25, tak to stojí mnohem více. Přesněji našli jsme půjčvnu "Rent a Wreck", ale ti nám na dotaz ohledně ceny a podmínek neodpověděli. Další možnost je jet vlakem. Protože to je pŕes několik států, muselo by se několikrát přestupovat, protože železnice jsou docela lokální pro jednotliové státy. Nebo jet AmTrackem - celostátní želznicí. To je ale pekelně drahé, takže to jsme také zavrhli. Rozhodli jsme se nakonec použít chinabusy. To jsou autobusy, které jezdí mezi China Towny různých měst a jsou docela levné.

Další problém je přespání. Jak chcete levně přespat ve městě, když nemáte auto, aby vás dopravilo 20km za město do levného motelu a hromadná doprava moc nefunguje? Podařilo se nám najít hotel s ucházející cenou blízko centra. Úplný zázrak. Jmenuje se President Inn. Jen recenze na něj nebyly zcela pozitivní. Byly totálně negativní. Zkuste si je najít na netu, jestli se chcete pobavit. Něco jako review president inn a snad to něco najde. V originále to je lepší, ale zkusím něco reprodukovat v češtině:

Mohlo by tam alespoň být čisto. V posteli jsou brouci, fakt velký brouci. Dveře od pokoje nešli zamknout. V recepci vás uvítají děvky a nabízejí služby. Recepční deska je krytá neprustřelným sklem, škoda že pokoje ne. V noci vás několikrát probudí vlak, neb železnice je hned za hotelem [tohle je 100% pravda, je tam]. V noci nás vzbudila policie, když šla někoho zatknout do vedlejšího pokoje. StĚny jsou tak tenké, že slyšíte rozhovor v sousedním pokoji. A samozřejmě spousty výkřiků typu Nikdy více tento hotel.

Já bych to byl zkusil, ale ostatním se vůbec nechtělo. A nějak odpadli a nakonec jsme jako účastníci zbyli jen já a Pepa s tím, že tam pojedeme jen na jeden den. Ráno tam a v noci zpátky. Je to docela maso cesta, protože od apartmentu do Washingotnu to trvá asi 6.5 hodin jedna cesta, když se nepočítá čekání. Aby se to tedy nějak stihlo, budíček byl na 4 hodiny ráno.

Jen připomenu, že po plážování jsme šli spát po půlnoci. Když ve 4 zazvonil budík, měl jsem velké problémy se přesvědčit, že je potřeba vylézt z postele. Při snídani jsem doufal, že se Pepa nevzbudí a nepřijde a já si budu zase moct jít lehnout. Přišel. Nakonec jednou vstát brzo není tak velká cena za to vidět Washingotn. To probuzení zapomenu, Washington ne. Na nádraží v Bruncíkově nás vezl supr taxík. Jak byla noc, tak hned přijel. Na nádraží se váleli místní bezdomovci. Chtěl jsem si je vyfotit, ale bál jsem se, aby se nezvedli a foťak mi "nezabavili". No smrděli pořádně. Jak ti naśi.

Cestou ve vláčku se nám naskytl pohled na probouzející se New York v mlze. A cestou do ChinaTownu jsme pořídili první fotku Empire State Building. Nějak se na to pokaždé zapomnělo. Autobusy v Chinatownu jezdí z pod mostu. Není tam žádné nádraží. Nic takového. Prostě tam stojí bus, člověk k němu příjde, tam si koupí od číňanky lístek a jede. Něco jako jízdní řád mají, ale občas odjedou dřív, občas později. Podle toho, jak zaplní autobus. Moc se s tim nemažou. Přišli jsme k mostu a hned o nás skočila jedna číňanka a kam že jedeme. Řekli jsme Washington. Ta nám hned prodala lístky, strčila do autobusu, autobus zavřel dveře a jelo se. Ideální servis pro nesmělé povahy jako já a Pepa.

Ještě bych měl říci, že hlavní organizátor a scháněč autobusů byl Pepa. Sehnal to výborně. Sám bych tam určitě nedojel. Cestou bus nejel úplně přimo, ale měl mezipřistání ve Philadelfii. Samozřejmě v ChinaTownu Philadelfie a také pod mostem. Máme tedy i pár fotek Philadelfie. Žertovali jsme, že vystoupíme a počkáme na ostatní, kteří se rozhodli udělat si výlet do Philadelfie ten den. Pobavilo mě, že jsme tam byli dřív, než oni. Ale nebylo to nic jako 10 minut pauza. Prostě zastavil, nějací lidi vyskákali, vběhla tam číňanka, spočetla volná místa a pustila do autobusu lidi tak, aby to doplnila na maximum a jelo se. Žádná zbytečná zdržovačka.

Na dálnici je každou chvíli značka omezené rychlosti na 65 nebo 55 mil za hodinu. Ale vůbec nikdo to nerespektoval. Všichni naklepaní tempomaty na 70 mil za hodinu a jelo se. Za celou cestu jsem si nevšiml ani jednoho magora, který by jel rychle. Jako u nás, kde se to mění v závodní dráhu. To je jedna z věcí, která se mi na Americe fakt moc líbí. Tolik nespěchají. Nakonec k čemu? Akorát to člověka zbytečně stresuje.

Slyšeli jsme hrozné zvěsti, jak jsou ty autobusy nepohodlné a podobně. Jsou úplně v pohodě. Jen tedy ten záchod je dost odporný. Sednout si tam brrrr. I když i mezi sedačkami je plno pokladů. Jedl jsem v busu buchtu a kousek mi spadl mezi sedačky. Byla moc dobrá, tak jsem po něm šáhnul a dal si ho do pusy. Chyba. Měl jsem najednou pusu plnou hlasů a chlupů. No to bylo fakt nechutný. Nikdy to nedělejte. Naštěstí jsem to rychle vypliv a zatím nemocný nejsem.

Po malém mezipřistání v Baltimoru jsme dorazili do Washingtonu. Bohužel ne pod most. Asi tam nemají žádný vhodný. K Washingtonu bych řekl, že obecně je to považované za nebezpečné město. Alespoň co se počtů vražd, znásilnění a ozbrojených přepadení týče. Statistiky na webu hovořili jasně. Třikrát víc, než celostátní průměr. Možná i proto ostatní výlet vzdali. Nějak jsme si zapomněli vzít mapu Washingotnu. Doufali jsme, že nějakou najdeme. Naštěstí si Pepa pamatoval, že všechno se nachází u nějakého meghaparku. Chtělo to lokalizovat alespoň jednu z památek, které jsme chtěli navštívit a bylo by. Naštěstí ve Washingotnu platí zákon, že žádná budova nesmí být vyšší, než kapitol. Jediná výjimka je Washington Monument. Takže je jsou vcelku dobře vidět z mnoha míst a lze je použít jako orientační body.

První význačná památka, kterou jsme potkali bylo nějaké muzeum umění. Nějak jsme byli trošku nerozhodní, jestli se podívat dovnitř, protože muzeum umění nebyl náš cíl. Ale pak jsme si řekli, že se alespoň ochladíme v klimatizaci, protože venku bylo stračné vedro. Vstum byl zadarmo, takže jsme se i kousek po muzeu prošli. Měli tam různé obrazy a sochy a možná i něco dalšího. Příznivce umění moc nepotěsím, protože mi nic z toho moc neříkalo. Ale muzeum to bylo pěkné. Současně jsme se rozhodli zneužít muzeum jako záchod. Zaujala mě velikost záchodových mušlí. Možna do muzea chodí zejména tlustí američané. Muzeum mělo ještě jednu budovu, kde bylo vystavené moderní umění. Taková hranatá budova. Ale dali jsme přednost kapitolu, který se na nás z dálky usmíval.

Ke Capitolu jsme už šli po velkém travnatém parku, kde probíhali přípravy na oslavy dne nezávisloti. Takže všude byly různé plůtky a nedalo se tam rozumě projít. Ale nakonec jsme přecijen stanuli před vysněným Capitolem. Tedy ne, že by tam bylo něco jako extra co dělat, ale je pěkný. Největší radost nám udělalo, že u něj byl stojánek s mapu a že tam bylo pítko, kde jsme doplnili zásoby vody. Dovnitř se jít nedalo, ale můžeme teď všude říkat, že jsme tam byli. Chvilku jsme u něj postávali a nasávali jeho atmosféru a pak se vydali k muzeu kosmonautiku, vesmíru a letectví vůbec.

Trošku nás zradila mapa, protože Nebyla úplně aktuální. V mezičase vedle muzea kosmonautiky ještě vyrostlo muzeum indiánů. V domění, že je to kosmomuzeum jsme do něj vběhli. Pravda, trošku nás zarazila vnitřní expozice. Indiáni se kosmounautice příliš nevěnovali, že. Ale z venku to byla pěkná písková budova. Napodruhé už jsme muzeum kosmonautiky trefili.

Ve dveřích nás čekalo důkladné šacování, ale na to už jsme si zvykli. Prohlídky jsou na vstupu kamkoli. Zato často bývá vstup zdarma, což čecháčci náležitě oceňují. V muzeu je IMAX kino, takže jsme hned naběhli do fronty na lístky. Byla dost dlouhá, ale docela postupovala. Američané nepředbíhají a hezky stojí ve frontě. To je moc fajn. Škoda, že to tak nefunguje i u nás. Fronta pak postupuje docela rychle. Vybrali jsme si film o letech na měsíc a vydali se na prohlídku muzea v mezičase, než začne promítání.

V muzeu bylo plno zajímavých věcí. Různé rakety, letadla, výsadkový modul na měsíci, měsíční kameny,... Co se mi moc líbilo, že tam měli první raketu a psali, že je německá a byly tam obleky ruských kosmonautů a že Gagarin byl první ve vesmíru a pamětní deska mrtvých kosmonautů včetně těch sovětských. Trochu jsem se bál, že se budou snažit hodně vyzdvihovat nad ostatní a sověti tam vůbec nebudou. Samozřejmě víc tam bylo z Američanů, ale už to, že tam vůbec byli sověti.

A jdeme do kina. Moc jsem se těšil, protože to mělo být 3D. Sice je IMAX na Flóře, ale nebyl jsem v něm. Takže tentokrát to byl můj úplně první výlet do 3D kina. Doufal jsem, že tam budou záběry z Měsíce a ne nějaké dokumenty a dorzhovory s techniky, kteří šroubovali šroubky do trisek. No, nezklamalo. Astronauti pobíhali po měsíci hezky v 3D a pouštěli i plno záběrů skutečných atrošů. Moc moc moc pěkné. Veselé byly i záběry, kdy třebas atronauti zakopli a podobně. Takové jako drobné nehodky, kde se naštěstí astronautům nic nestalo. Chvilku jsem si říkal, že nám třeba brýle nechají, ale vybrali je. Stejně bych pro ně neměl žádné využití, takže jsem jim je odevzdal docela rád.

Před opuštěním muzea jsme ještě navštívili shop. Viděl jsem tam opět prodávat kosmonatickou zmrzlinu. Naštěstí byla dražśí, než v New Yorku. Kdyby ne, tak by mě hrozně naštvali. Krom zmrzliny měli i kosmo jahody. Ty jsem ale ještě nerozbalil. Snad budou dobré, ale asi se moc nebudou lišit od normálních sušených jahod. Když jsem vyšel z muzea, musel jsem na Pepu chvilku čekat, protože se tam nějak zdržel. Vylezl s tím, že si človék může sáhnout na měsíční kámen, takže jsem naběhl zpátky do muzea a taky si ho ošmatal. Je pěkně ohlazený, jak na něj každý šmatá.

Z muzea jsme pokračovali k Washington Monumentu. V praku zrovna byl nějaký festival cowboyů, venkova a různých amerických tradic. Ani já a ani Pepa nemáme nějak zvlášť vztah k americkému tradičnímu venkovu, takže jsme nakoukli, co se kde děje, ale moc se nezdržovali. Monument nám přišel o moc zajímavěší, než abychom se zdržovali nějakou krávou. Za jednu věc jsme ale byli opravdu vděční. Tou byly papírová mávátka, kterými se člověk mohl malinko ochladit. V tom vedru to bylo k nezaplacení. A přitom byly zadarmo. No hned jsme si vzali. Na Pepově tváři je vidět, jak mu to hned zlepšilo náladu.

Monument stojí na takovém malém kopečku a všude okolo je velký trávník. Sám je obehnán americkými vlajkami. Vyfotit se s monumentem jsme zkoušeli, ale moc se nám to nedařilo, protože je prostě strašně veliký. Je v něm nějaké muzeum, ale to víte. Fronta dlouhá. Mě se monument líbil. Je to spíš tak, že když tam člověk je, tak na něj působí, ale není tam nic jiného, než on sám.

Od Monumentu jsme pokračovali k Lincolnovu památníku. Moc jsem se těšil, že se zblízka kouknu na dlouhý hranatý bazén před ním. Radost mi zkazily plůtky, které nikoho nepustili moc blízko. Zato jsme si smočili nohy ve fontáně. Plno lidí se tam cachtalo a nachvilku se schladit je moc příjemné.

Jak jsme se blížili k Lincolnovi, černala obloha. Když jsme došli až j němu, zvednul se vítr a začal slejvák. Všichni turisti na schodech se rázem otoćili a začali se cpát do memoriálu. sotva se tam vešli. I my se samozřejme začali cpát dovnitř. Stejnak jsme tam chtěli a proč moknout venku. V memoriálu jsme čekali, než přejde bouřka a ukempovali jsme se tam. Pepa zrovna čte Stopařova průvodce po galaxii. Každý, kdo ho četl, ví, že s sebou musí nosit ručník, neb je to neskutečně víceúčelová věc. Asi Pepu nepřesvědčilo, když jsem se do něj mohl cestou z pláže zabalit a nevzal si ho. Chyba. Po kopupání ve fontánce se neměl do čeho utřít a teď neměl nač si sednout. Naštěstí jsme se vešli oba na můj. Jen po nás zbyly trapné mastné fleky na zdi, protože jsme měli upocená záda od batohů a o zeď se opřeli.

Ještě mě napadlo, že memoriál mi přišel trošku legrační. Jak se američani snaží, aby to vypadalo staré, tak všude mastí řecké sloupy. Tohle dost připomíná řecký chrám a Lincoln tam trůní jako řecký bůh.

Posledním cílem bylo sídlo prezidenta. White House. Šli jsme přibližným směrem a užívali si chladnějšího vzduchu po dešti. Cestou jsem si dal hotdog. Bylo to tak, že člověku dali housku s párkem a dál si každý samoztatně vybral a sám nandal, co uznal za vhodné. Na výběr byl kečup, hořčice, zelí, okurky, papirčky a ještě něco, co nedokáži identifikovat. Samozřejmě jsem si tam dal všechno krom hořčice. Přiště to neudělám. Pálilo to a megamix není moc dobrý. Ne úplně se to všechno k sobě hodí.

White House má jeden drobný problém. Je nízký a je v zahradě. Takže jsme dost bloudili, než jsme ho konečně našli. Navíc je vidět jen z celkem malého kousku. Je pak trochu krize získat fotku, protože má o něj zájem plno lidí a jeho plot je v obležení. Davem se naštěstí prodrat pdařilo a máme Bíle fotky. Tím se nám podařilo oběhnout všechny zajímavosti a dosáhnout uspokojení. Přišel tedy čas na ústup zpět.

Na zastávku jsme přišli půl hodiny předtím, než měl autobus odjezd. Akorát přijel z NY, lidé vyskákali, naskákali a celý se zaplnil. Takže kdo přišel ve čtvrt hodiny před odjezdem, tak hupnul do autobusu, prošel ho, zjistil že není místo a zase vyhopkal pryč. Někde se ale zapomněl řidič, takže jsme odjeli o půl hodiny později, než jízdní řád.

V NY jsme dojeli po půlnoci, ale zdá se, že tam jezdí metro celou noc. V noci dokonce stanice metra oplachují. Nebo spiš ostřikují, čehož jsme byli svědky. Nateklo nám přitom trochu do bot, ale stávají se i horší věci. Například při výlezu z metra jsme si popletli světové strany a šli špatně. Když jsme na to přišli, rozhodl jsem se, že najdu Empire State Building, jako orientační bod. Je dost velký, než aby ho člověk přehlédl a vím, jak se od něj dostat na vlakové nádraží. Koukal jsem ulicemi do tmy, ale nemohl jsem ho najít. Myslel jsem, že bude za rohem tak dvě ulice. Ale Pepa nás zachránil. Všiml si, že stojíme přímo pod ním. Bylo to docela kritické, protože další bloudění by znamenalo, že nestihneme vlak. Stihli asi s 10 minutovou rezervou. Byl to poslední noční vlak. Další by jen až ráno. A nakonec jsme výlet zakočili jízdou v nočním taxi.

Výlet do Washigtonu se báječně vydařil. Těšil jsem se, že dalśí den si pořádně odpočinu a nebudu nic dělat. Byl to omyl.

Philadelphia

Hned den po Washingtonu ráno jsem u snídaně zjistil, že se žádná výprava do Philadelfie nekonala. Báli se počasí a nikam nejeli. Věnovali se přípravě hry labyrint. (ta se bude časem hrát, doufám) Saša z toho byl evidentně velice smutný, protože se do Philadelfie těšil. Začal nás tedy přesvědčovat, abychom jeli dnes. Martin jít chtěl, ale ostatní se k výletu moc neměli. Už tam byli v letech předcházejících a tvrdili, že jim to stačilo. Mě ale nakonec přemluvili, protože já jsem ji neviděl. Byl to pro mě třetí výlet vřadě a já už byl docela zmožený, ale přeci jsem se nemohl nechat jet samotné.

Ve Philadelpii není až tak moc super moc známých věcí, tak jsem si říkal, že zkusím vyfotit i nějaké tlusťochy. Bylo mi to ale trochu trapné je fotit, protože mě by tedy nebylo příjemné, když by si mě někdo fotil jako tlusťocha. Ulovil jsem i nějaké bezdomovce. Řekl bych, že ve Philadelfii bylo mnohem víc bezdomovců a kuřáků, než v NY. Nebo alespoň v tom místě, kudy jsme šli.

Než jsme se vyhrabali, bylo poledne. Taxíček tedy nejezdil a jezdil jen bus. Akorát ujel a tak jsme šli na nádraží pěšky. Dá se to vcelku pohodlně dojít, ale díky vedru jsme se pěkně zapotili a ve vlaku utrpěli klimatizační šok. Vlakem jde jet AmTrakem, který je drahý a nebo se šmrdolit lokálním vláčkem s jedním přestupem. Šmrdolili jsme se. Alespoň jsme měli příležitost prohlédnout si nádraží v Trentonu.

Ještě cestou do Philadelphie jsme viděli vězení a byli tam skuteční vězni a hráli tam basket. Bohužel jsme to nestihli vyfotit. Až cestou zpátky, ale to už tam žádní nebyli. Škoda. Do Philadelphie jsme dorazili vlastně až odpoledne. To trošku znepříjemnilo prohlídku města, protože všechna muzea a podobně zavírají v 5 hodin. A také fakt, že jsme neměli mapu a ani na netu se nekoukli, jak Philadelfie vypadá. Spoléhali jsme, že někde nějakou seženeme.

Naštěstí jsme sehnali, stanovily cíle v rychlosti naplánovali trasu. Cíle byly Liberty Bell, ponorka, akvárium, italský trh a cestou se připletl takový hezký kruhový parčík. Než jsme k němu došli, potkali jsme sloup, na kterém byla česká vlajka. To mě moc moc příjemně potěšilo. Později se ukázalo, že to je součást hlavní ulice, na které jsou vlajky všech států. V parčíku pak byla super fontánka. Neodolal jsem a okamžitě do ní hupnul. Martin a Saša pro to neměli tak docela pochopení, ale trošku si nohy smočili i oni. Voda byla teplá tak akorát. Jen nebyli ochotní tam setrvat příliš dlouho. Na druhou stranu se jim až tak nedivím, protože jsme přecijen neměli až tak moc času.

Od fontány jsme mířili k Libery Bellu. Trochu jsem kluky zdržoval. Byli rychlejší a já jsem fotil. Pak si Martin ukopnul palec na noze. Obdivuji, že nezačal řvát. Já bych řval jak tur a hupkal po jedné noze. Hlavním důsledkem bylo, že se Martin zpomalil a celkově se šlo pomaleji, což mi vyhovovalo.

U Libery Bellu byla strašná fronta. Já ho vidět chtěl, ale Martinovi a Sašovi se ta fronta zdála moc dlouhá a že by raději šli. Tak jsem jim řekl, ať jdou, a že se třeba ještě v Phila potkáme, protože jsme chtěli jít všichni na ponorku. A když se nepotkáme, tak máme každý u sebe zpáteční lístky a dojet dom snad každý zvládne. A tak se vydali na cestu a já zůstal ve frontě. Přiznám, že jsem byl trochu naštvaný. Ráno mě unaveného usnídaně přemlovali, ať s nima jedu do a pak se tu u první atrakce rozdělíme. Tak jsem si řikal, že jsem možná jezdit nemusel. Ale což. Už jsem tam byl, tak se tam porozhlédnu, ne?

Zaznamenal jsem nový módní trend. Tričko musí být dlouhé až po kolena. Nebo košile. Záleží, co má člověk zrovna na sobě. Jak motivovat američany? Ženská hlídající frontu slíbila američanům klimatizaci, když si sundají pásky a hodinky. Okamžitě všichni sundavali. A fronta šla rychle, takže za chvilku jsem byl u Zvonu. Fronta se tvoŕila kůli bezpečnostní prohlídce, která byla důkladnější, než na letišti.

Přiznejme si to. Je to docela obyčejný zvon a ještě k tomu prasklý. Důležitý je ale jako symbol svobody. Svoboda je něco, co stojí za to mít, když kůli tomu tolik lidí bylo ochotno zemřít. Tak bacha, abychom o ní díky naším vládním úředníkům nepřišli.

Někde ve Philadelfii je socha T. G. Masaryka. Ale nevím kde. Proto jsem se zašel podívat do turistického informačního centra. Paní na informacích byla sice milá, ale na moje otázky odpovídala dost blbě. Tak trochu mě uráželo, když jsem se zeptal, jak má otevřeno akvárium. A ona my začala vysvětlovat, jak se tam dostat a čmárat mi to do mapy. Kdybych to chtěl vědět, tak se zeptám - jak se tam dostat jsem věděl. Njo - vysvětlovala to asi po americku. Kde je Masaryk ale nevěděla. Znechucen informační službou jsem se vydal k ponorce.

Cestou k ponorce jsem pohledem na hodinky zjistil, že akvárium už nestihnu. Ale to až tak neva, protože mělo drahé vstupné a trajekt k nemu byl také drahý. A navíc další akvárium je v Bostonu, který je v plánu na příští víkend. Bitevní loď bohužel byla na druhém břehu, takže tu jsem také musel vynechat. Ale viděl jsem podobnou v Londýně, takže mě to nijak nemrzelo. Hopnul jsem tedy do námořního muzea pro lístek do ponorky.

Ponorka byla z druhé světové války. Tedy docela stará Chvilku jsem si říkal, že by mohli mít vystavenou atomovou chloubu, ale to by mohlo být asi nebezpečné kůli nějakým špiónům. Ale zas to měla být největší, kterou dělali. Překvapilo mě, že v ní bylo víc místa, než jsem čekal. Tedy jo, bylo to stísněné, ale dá se tam s klidem narovnat. Prošel jsem přední torpédomety a kolem kapitánské kajuty kuchyně postupoval dozadu. Ponorka měla zřejmě nedostatek vody, protože ve sprže byl nápiš: "Šetři vodu, sprchuj se s kamarádem." Dva lidi se tam sotva vmáčkli najednou. Natož aby mohli produkovat pohyb potřebný k namydlení. Zřejmě bylo potřeba se namydlit třením o kamaráda.

Na velitelském můstku jsem potkal Sašu. To mě hned udělalo radost a dobrou náladu. Philadelfie je malá. Saša byl ponorkou uchvácen, takže se pohyboval pomalu. Martin byl kdesi v dáli vpředu. Důkladně jsme celou ponorku prošli, a přešli do přilehlé bitevní lodě. Byla to taková stará kocábka, ale najednou udělala ohromný dojem svou prostorností. V kontrasku s ponorkou. Jen ta děla byla taková menší, než na velké šedé bitevní lodi. Ale i tak asi měli sílu slušnou.

Dost jsme se se Sašou loudali, takže Martin už chvilku nervózně stepoval před lodí a čekal na nás. Ale dočkal se. Od ponorky jsme zamířili na Italský trh. Ten měl bohužel už zařeno. Ale smrdělo to tam fakt hrozně, takže já bych si tam asi stejnak nic nedal. Kluci začali skuhrat, že mají hlad a i já jsem měl pocit, že bych něco pozřel. Hledali jsme proto restauraci a prodírali se ne úplně centrem Philadelphie. Ale nenacházeli jsme nic dobrého. Lépe řečeno něco, co by se Sašovi a Martinovi zamluvalo.

Jak jsme tak šli, tak domky se nezdály být extra super, ale přecijen před nimi stála pěkná auta, takže si říkám, že dam asi nebidlí zrovna chudáci. Jen prostě mají domky jiné. Protože se klukům pořád nic nelíbilo, tak jsem si řekl, že už toho mám dost a koupil jsem si kuřecí burg a byl jsem moc spokojený. Nakonec jsme zakotvili v minisámošce, kde si kluci koupili chleba a sušenky a já jedny naprosto příšerné bombóny. Vydržely nám pak dlouho, ale nakonec jsme si na ně docela zvykli.

Pak už jsme se jen ubírali směrem k domovu. Martin měl trošku problémy dojít až na vlakové nádraží kůli ukopnutému palci, ale podařilo se a úspěšně jsme dojeli do Bruncvíkova. Cestou dom jsme pak jeste potkali Natálii a Chrise, takže jsme měli příležitost pokecat si anglicky.

Independence Day

Konečně bylo trochu času na sepisování deníčku a dohánění skluzu. Uff. Večer byl ohňostroj různě okolo, tak jsme vyrazili hledat ohnostroj. Došli jsme až k řece, ale stále jsme ho jen slyželi, ale nevuděli. Podle zvuku ale byly na mnoha místech. Chestou jsme aj potkali nekolik aut s američany, kteří ohňostroj hledali a marně se nás ptali, kde ho najdou. Když jsme to vzdali a vraceli jsme, uviděli jsme supr ohňostroj kousek od nás. Naběhli jsme do hlavní budovy do nevyššího patra a koukali na superdlouhý ohňostroj.

Hra Labyrint

Část české výpravy se rozhodla připravit pro účastníky hru Labyrint. Nikdy jsem jí ještě nehrál, takže jsem si s chutí zahrál. Zkusím vysvětlit pravidla a o co jde. Hraje se v týmu po dvou lide. Je mnoho stanovišť (v našem případě 42), která jsou rozeseta po okolí. Týmy dostanou mapu, kde jsou vyznačena všechna stanoviště a startovní stanoviště. Na každém stanovišti je cedulka s otázkou a k ní možné odpovědi, kde každá odpověď ukazuje na nějaké další stanoviště. Správná odpověď na otázku vede nejkratší cestou k cíli labyrintu, nesprávná odpověď nevede nejkratší cestou. Cílem je najít cestu ze startovní pozice do cílové. Člověk se pěkné projde, když nezná odpovědi na otázky. Naštěstí bylo povolené sbírat i písmenka, která jsou zrovna cestou k tomu písmenku, kam clověk jde. Zezačátku jsme to nedělali, ale se vzrůstajícím zoufalstvím jsme sbírali úplně všechno.

Hru jsem šel ve dvojici s Jude. Nešel jsem s Pepou, který také hrál. Důvod byl jasný. V případě našeho vítězství bychom byli podezřelí z podvádění a kontaku z organizátory. A druhak jsem si nebyl jistý, že budu rozumět všem otázkám v angličtině. Zpočátku se šlo dobře, protože to bylo za světla. Později v noci nás už docela bolely tlapičky a začalo jemně pršet, což nepomáhalo naší bojovnosti. Po dvanácté už se rozhodla Jude, že toho má dost a chtěla jít dom. Naštěstí jsme potkali další bloudící skupinku, která měla podobný problém. Tak jsme se spojili a rozdělili a jedna část šla dom a my jsme šli ještě sbírat písmenka. Podařilo se nám najít konec a tak jsme to také zabalili. Měli jsme sposty písmenek a cestiček v labyrintu, ale ani jedno místo neodkazovalo na cíl. Navíc bylo ještě jedno stanoviště doma, tak jsme šli. V domácím stanovišti jsme dostali čaj a sušenky a co se nestalo. Otazka z něj vedla do cíle, takže se nám podařilo najít cestu celým labyrintem a mohli jsme jít spát s dobrým pocitem úspěšně dokončené hry.

Boston

Jedeme na megavýlet. Jak u nás spali Honza a Táňa, tak ná na oplátku pozvali do Bostonu. Na večer bylo domluvené nějaké grilování, ale spát u nich bohužel nešlo, protože to tam měli nalinkaté. Plánovali jsme tedy přespat v jednom z levnějších hotelů, kde nebude příliš mnoho brouků. Na další den pak byl naplánovaný výlet za velrybami. Je potřeba se na ně zajet podívat, dokavat ještě nějaké žijí. Než je ti zatracení japonci vybijou všechny.

Výlet začal naprosto klasicky raním vstáváním a čekáním na taxík. Ten se nějak neměl k tomu, aby příjel. Nervozita ovládala celou skupinu, ale nakonec se přecojen zjevil. Na nádraži jsme to stihli s rezervou asi tak dvě minuty. Takže dost těsně. V New Yorku jsme se pak pohybovali jako staří mazáci a šinuli si to k mostu, kde odjíždějí čínské busy. Bus měl jet v 8 a měli jsme skoro 45 minut čas, takže jsme si vychutnávali cestu chunatownem plnými doušky. Byly to pořádné doušky, protože ten smrad byl naprosto otřesný. Na místa, kde se před chvilkou válely pytle s odpadky vykládali z náklaďáků jídlo a dávali ho do restaurace. Nějak mě přešla chuť na jídlo v chinatownu. I člověk s rýmou by si zacpával nos.

U autobusů po nás podle očekávání okamžitě skočili prodavačky lístků a prodali nám lístky do Bostonu. Řekli, že autobus je ale támhle nahoře, o pár ulic dál. Po chvíli bloudění se nám podařilo místo odjezdu najít. Překvapivě už se tam shlukovali lidé. Dozvěděli jsme se, že to jede už v 7:30. To byla dobrá zpráva, protože jsme nemuseli moc čekat.

Cesta byla dlouhá jako do Washingotonu, ale naštěstí v autobuse bylo málo lidí, takže jsme si pak rozsedli a každý měl dost místa na spaní. Ač mám pocit, že v autobusu nespím, tak to zřejmě není pravda, protože jsem některá místa podél silnice zaspal. Měli jsme jen jednu zastávku, kde se řidič pokoušel natankovat benzím, ale nikdo naštěstí nepřistupoval a neohrožoval tak naše rozlehlé pozice. V Bostonu je zvláštní, že chinabusy tam končí na autobusovém nádraží a ne chinatownu pod mostem. Prý jim to tam nějak zakázali či co.

Ale chinatown je od nádraží jen kousíček a hned jsme tam zamířili. Klasicky jsme přijeli do Bostonu bez mapy. To se nám ale tentokrát vymstilo, protože jsme na nádraží žádné nenašli. Eva se projevila jako spolehlivý člověk, protože měla nějakou mapu vytištěnou z Googlu. V chinatownu se Eva a Martin oddávali nakupování čaje, protože tam prý je levný a dobrý.

Pak dostali výletníci hlad. Samozřejmě chtěli do nějaké čínské restaurace na jídlo, neb jsou považovány za levné. Vzpoměl jsem si na ráno a mě tedy chuť rozhodně přešla. Naštěstí Martin prohlásil, že do čínské restaurace nejde a že se raději podívá někam jinam. Sradostí jsem se k němu přidal. Měli jsme sraz s Honzou a Táňou u nějaké fontánky v parku, takže jsme se rozdělili a že sraz tam. S Matinem jsme poklidným tempem došli do parku, kde jsem ve stánku koupil hotdog a trochu se najedl. Martin ho ale odmítl jako nezdravé jídlo.

Měli jsme ještě docela hodně času a využili jsme ho házením frisbee a obhlídkou parku. V parku se děla nějaká velká akce, která byla oslavou vodních melounů. Měli tam plno atrakcí, takže dětičky se báječně bavily. Chtěl jsem se také zůčastnit, ale přecijen s těmi dětičkami by to byla nerovná soutěž. Zamířili jsme proto ke srazové fontánce. Chvíli jsme seďeli jen tak na břehu a pak jsem to nevydržel a šel se cachtat do jezírka. Jak jsem přišel k vodotrisku, akorát jsem tam potkal Honzu s Táňou.

Chvilku jsme počkali na zbytek, který dorazil z čínské restaurace a začali jsme plánovat, kam se podíváme. Honza s Táňou jsou znalci Bostonu, takže trasu povětšinou určovali oni. Jako cíle byly označeny Prudential tower (velký mrakodrap), sídlo nadace Freesoftware (podporuje Linux), přístav, Quincy market a pak hurá na bárbekjů.

Naším prvním cílem byla Prudential Tower. Cestou to bylo přes slavnosti melounů, kde jsem dostali nějaké na cestu, což mi udělalo samozřejmě velkou radost. Na Prudential Tower je jedno poschodí jako pozorovnatelna, ale platí se tam vstupné asi 10$. To se samozřejmě naší výpravě nelíbilo a rozhodli jsme se vplížit do restaurace, která má být o patro výš, než ona pozorovatelna. Doufaje, že do restaurace se vstup neplatí.

Vstup do restaurace se neplatil. Ale hned po výlezu z výtahu nás čekala recepce a jestli prý chceme stůl. Žádné okouňení a focení Bostonu nepřipadalo v úvahu. Po chvilce zmatkování jsme se nechali usadit ke stolu. Rozhodli jsme se to risknout, protože jsme také měli hlad. Velice prijemne nas prekvapila cena. Tedy ne, že by to bylo levné, ale spíš normálně drahé. Dali jsme si tedy pizzu. Stálo nás to míň, než pozorovatelna a ještě jsme dostali něco k jídlu, takže vládla celková spokojenost.

Z vyhlídky jsme pokračovali do přístavu a cestou se stavili u sídla FreeSoftwareFoundation. Tam se těšila hlavně skupina Linuxáků a spol. Říkal jsem si, že třeba na budově budou vlajky a prapory a velký nápis Free Software nebo tak něco. Jaký omyl. Byla to docela obyčejná budova v právnické čtvrti. Jediné, podle čeho jsme rozpoznali, že jde o sídlo FSF byl zvonek, na kterém byl docela obyčejný nápis - spolu s dalšími právnickými firmami, či co to tam bylo. Byla sobota a neočekávali jsme, že tam někdo bude. Přesto jsme se pokoušeli dozvonit a dostat se do kaceláře. Bohužel nás odbyl automat, ale aspoň to máme nahrané na videu, jak voláme. Příště to zkusíme ve všední den.

Učili jste se historii? Co se člověku vybaví, když se řekne Boston a historie? To jediné, co se stalo v Bostonu? Angličani? Čaj? Njo. Bostonské pití čaje. V přístavu byla podle truristické mapky nějaká speciální čajněpitní loď. No, měli jsme smůlu. V místě, kde měla kotvit se zrovna stavěl nějaký mrakodrap, takže nábřeží tam bylo zavřené a loď někde v čudu. Tak jsme si alespoň udělali malinkou pauzu a nasvačili se. Měli jsme z domova připravené chleby. Ale po jízdě autobusem a trajdání po Bostonu už jejich chuť trochu utrpěla. Naštěstí sušenky svou chuť nemění a vedro jim také nevadí.

Malý odpočinek všem prospěl a vyrazili jsme dál podél pobřeží. Došli jsme až k akváriu, kde objiždějí lodě na pozorování velryb. Výlet byl objednaný až na neděli, ale Honza šel pro lístky a my mezitím pokračovali na trh nakupovat zeleninu. Sraz s Honzou byl na trhu. K trhu se jde přes místo, kde jsou kejklíři. Byla tam skupinka, která předváděla jojošhow. Takže to se mi líbilo a koukal jsem na jojisty. A nějak jsem se zakoukal a ostatní mezitím kamsi odešli. No a co teď. Nikoho okolo neznate, mapu nemáte, jediná známá věc je čas a místo odjezdu na velryby. Peníze naštěstí máte. Jít se projít a hledat hotel? Nebo se někde plácnout na lavičku v parku? Zkusil jsem aproximovat, kam asi tak mohli jít a zkusit je zahlédnout. Asi tak 30 metrů jsem ušel. Ale zase jsem se radši vrátíl k jojistům a čekal, jestli se někdo pro mě vrátí, nebo zůstanu na pospas velkoměstu.

Táňa naštěstí projevila své schopnosti udržet tlupu matfyzáků pohromadě. Všimla si, že chybím a úspěšně se jí podařilo mě najít. To už jsme měli jen kousek k trhu se zeleninou a ovocem. V neděli trh není, takže trhovci se v sobotu večer snaží zbavit všeho svého zboží skoro za každou cenu. Tržnice to byla tedy hodně živá. A co bylo takové trošku šílené, jak se stranou válely rozdupané krabice plné zkaženého ovoce a podobně. Táňa však zkušeně prokličkovala mezi stánky a nakoupila melouny, salát a rajčata. Já bych to asi nezvládl.

Na konci trhu jsme se měli setkat s Honzou. To jsme se setkali. Ale místo lístků na loď si na čele držel krvavý kapesník. Skupinám lístky vydávají až v den plavby a ne předem. A hlavu si rozbyl o sloup. Tvrdil, že se otáčel za nějakou hezkou motorkou. Táňa zkoukla ránu a rozhodla Honzu poslat do nemocnice. Sehnala taxík, šouplna do něj Honzu, jako ochranku mu přihodila Evu a řekla taxikáři, kam jet. Evu proto, že ostatní na ní nepůsobili dostatečně důvěryhodně. Nás pak vedla na metro a domů na grilování.

Byl to takový dřevěný domek obklopený mnoha dalšími dřevěnými domky. Měl i malou zahrádku, kde ale rostla velká a dlouho nesekaná tráva. Krom Honzy, Táni a paní domácí tam byla nějaká ukrajika, němec s němkou a asiat s asiatkou. A další prý jsou na víkend někde pryč. Zašli jsme se Sašou do obchodu pro uhlí a ostatní krájeli zeleninu a maso.

Popravdě se nám vůbec nechtělo se na noc někam stěhovat pryč a dospěli jsme k názoru, že by nám stačilo i spát na zemi. Načež Táňa šla za paní domácí a domluvila, že za $50 můžeme všichni přespat. Seděli jsme s Martinem na terase a vylezla paní domácí. Zdravili jsme jí. Ona ale byla trochu pŕekvapená a říkala, že si myslela, že ten pár, co tu bude na noc bude kluk a holka a ne dva kluci. To nás zarazilo a raději jsem hned zavolal Táňu. Domácí byla v lehkém škou, když zjistila, že nás je šest a ne dva. Ale Táňa jí říkala, že nás je šest, ale nějak to paní domácí napoprvé nějak španě pochopila. Cenu tedy neměnila, ale zaćala pobíhat a snažit se sehnat pro nás nějaké postele. Pak zjistila, že jich prostě tolik nesežene, tak šla k nějaké známé pro stan a Martin sekal trávu, aby bylo stan kam postavit.

Stan přitáhla opravdu obrovnský. Jen mu chyběla střecha proti dešti. Měl jen vnitřek proti komárům. Ale počasí bylo nádherné, takže no problem. Udělalo mi radost, že máme stan, protože paní domácí měla kočku, takže spaní uvnitř by mohlo působit drobné problémy s dýcháním. Eva s Honzou se nějak pořád nevraceli a tak jsme se rozhodli začít bez nich. Já jen tak drobně ujídal a zkoušel péct maršmelou na ohni. Nějak jsem neměl moc hlad, ale prý to bylo výborné. Po jídle jsme se krásně pohodně naskládali do stanu a dobrou. S lezením do stanu a vůbec byla trochu trable, protože jsme se snažili stan chránit proti komárům. Bostonští komáři jsou fakt děsní. To tedy. Poštípaní jsme byli všici a repelenty nefungovaly. Pěkné bestie. Ještě nekolik dní jsme měli hryzance a to jsme používali fenystil a všechno možné.

Ráno jsem se vzbudil zimou. Byla docela kosa a bylo dost brzo. Jak byla zima a chtělo se mi na záchod, tak jsem se vyhrabal ze stanu. A pak se šel projít směr MIT. MIT jsem nenašel, ale našel jsem báječné dětské hřiště s houpačkami. Také jsem si chtěl dát u BurgerKinga bugr za dolar. Čekal jsem, než otevřou. A pak pi řekli, že hamburgery dělají až od jedenácti a v 7 ráno dostanu tak akorát koláček. Tak jsem se na ně vykašlal.

Po návratu z procházky jsem se ještě chtěl plácnout do stanu, ale Pepa uchvátil můj polštář. Tak jsem zůstal venku na lehátku v polospánku, až se ostatní vzbudí. V mezičase jsem ale usnul a ostatní se vzbudili. Jak ukazuje fotka. Pak už zbývalo jen posnídat sušenky s mlékem a vyrazit do Bostonu. Tedy byli jsme v Bostonu, ale jen někde na předměstí. Vytvořili jsme s Pepou údernou dvojici s jediným cílem. Akvárium.

Výlet do IBM

V rámci výuky nás vzali do laboratoří IBM. Jeli jsme tam busíkem, ale cestou busík několikrát zabloudil, takže jsme tam jeli skoro 3 hodiny. Byl fajn, jen docela hodně klimatizovaný. První zastávka nepočítaje bloudění byla v "hračkárně". To je taková místnost, kde mají různé hračky a předvádějí je tam návštěvníkům. Ptal jsem se, jestli se může fotit nebo jestli to je nějaké top secret. Průvodce se usmál a říkal, že tam focení dřív bylo zakázané, ale plno lidí fotit chtělo, tak to nakonec povolili.

První, co nám ukázali byl projekt Genographic, kde se snaží mapovat, jak se šířili lidé po planetě a jak se geneticky měnili. Na stanovišti byl i 9 megapixelový displej, který mě zaujal o hodně více. Mít ho doma bych se určitě nezlobil.

Pak jsme dostali malinkou lekci o ochraně informací a předváděli nám software na verifikaci podpisů. Kdy se člověk šestkrát podepíše a tím se to naučí jeho podpis. Zfalšovat se nám žádný nepovedlo a i poměr, jak daleko jsme od uznání byl katastrofální.

U třetího stanoviště nám ukazoval nějaký systém na ovládání auta hlasem. Nechtěl bych, aby na mě auto mluvilo, takže to mi až tolik neuchvátilo, ale následná předváděčka zobrazovače na 4 LCD displejích, které ovládal Linux se mi líbila moooc. Měli tam i nějakou mašinu, která renderovala lezoucího chameleona v nějakém strašném rozlišení. I XBOX měli vystavený, protože do něj dělají procesor. Ale PlayStation a Cell ještě neměli. Mají slíbeno, že ho dostanou, ale ještě tam žádný není.

Na posledním stanovišti nám převáděl váhu s kamerou. Na váhu se dalo nějaké ovoce a ona podle tvaru barvy a všeho možného poznala, co to je zač. Docela jim to fungovalo dobře. Až byl průvodce sám překvapen a tvrdil, že takhle dobře to nikdá nefungovalo. Po váze nám ukázal překladač z angličtiny do čínštiny. Člověk něco řekl do mikrofónu anglicky a dostal čínský překlad. Fungovalo to moc dobře. Jen jsem pak zkoušel mluvit do mikrofónu a předstírat zvuky podobné čínštině. Rozpoznalo to jako divná anglická slova. Takže jsem špatný imitátor čínštiny. Ale Saša věděl, jak se řekne čínsky ahoj a to to přeložilo bez problémů.

Měli tam ještě spousty dalších hraček, jako malé počítače, robotickou hlavu a podobně. Naneštěstí jejich operátoří byli na dovolené, tak nám nebylo dopřáno. Následoval tedy přesun busem do jiné budovy, kde jsme dostali oběd a několik přednášek z matematiky a informatiky. V té budově se ale nesmělo fotit, takže z ní mám jednu fotku z vrátnice a pak mi to zatrhli.

Po přednáškách následovalo to, na co jsem se moc těšil. Návštěva druhého nejrychlejšího počítače na světě. Ani tam nebylo dovoleno fotit, což mě moc mrzelo, ale postahoval jsem nějaké fotky z webu, takže se můžete podívat. Tak předně to tam je docela malé a je tam hrozný rachot od klimatizace. To je asi tak první dojem. Jinak je to pěkný stroj. Jak jsou viďet takové ty dlouhé černé krabice, tak to je plné procesorů. A pak tam je jedna stejne velká a ta je posetá disketovkama, CDromkama a šuplíkama na disky. A jedna další obsahuje mechanické rameno a je plná magnetických pásek. (jen aby nebyl omyl - na moderní magnetické pásky se vejde dost dat) V rohu tam pak byla jedna obrazovka s klávesnicí. Taková malá ušmudlaná. Ale tvrdil, že to není přímo k BlueGene, ale k eServerům, které teprve posílají procesy na BlueGene. Mimochodem tam na všem běžel Linux. I na těch procesorových deskách.

Výlet se zakončil dlouhou cestou v autobusu zpět na campus. Cestou jsme měli možnost si užít pravý americký traffic jam.